EduTipy 1-5

Jennifer Gonzales z blogu Cult of Pedagogy publikovala na své stránce krátké a jednoduché tipy do hodin, které mohou učitelé hned použít v jakémkoliv předmětu. Postupně bychom je s vámi chtěli všechny sdílet.

Přeloženo, upraveno a kráceno dle Jennifer Gonzales.

1. Děti nezvládají číst a poslouchat naráz
2. Nečtěte s dětmi popcornovou metodou
3. Vyrušte toho, kdo vyrušuje
4. Neberte si nic osobně
5. Používejte hudbu během samostatné práce

1. Děti nezvládají číst a poslouchat naráz

Občas se nám to stane také. Rozdáme pracovní listy, otevřeme si s dětmi učebnici nebo promítneme slide a v ten moment začneme vysvětlovat, co mají děti s textem dělat. Místo abychom jim daly prostor a ticho k tomu, aby se s článkem seznámily samy. Ani my neumíme dělat dvě věci naráz. Proto bychom si měli dávat pozor a chtít po dětech vždy jen jednu činnost.

Co tedy dělat, když chceme, aby si děti něco samy a v klidu přečetly?

• Sdělit instrukce předtím, než materiál rozdáme/promítneme.
• Pozdě? Můžeme všechny požádat, ať na chvíli přeruší čtení, zvednou oči a věnují nám pozornost.
• Je dobré oznámit, že na pročítání teď budou mít děti určité množství času, který strávíme v tichu, aby se na text mohly všichni nerušeně soustředit.
• Pokud očekáváme, že se děti budou k textu doptávat, předem je vyzveme, aby si otázky poznamenaly a slíbíme, že po samostatné práci jim dáme prostor.

2. Nečtěte s dětmi popcornovou metodou

Popcornová metoda= praxe, kdy čteme společně stejný text, děti se střídají a každý přečte nahlas kousek (pukají jako popcorn).

Taky jsme tuhle metodu využívaly. Na první pohled se zdá, že s na ní není nic špatného. Všichni společně projdeme stejný obsah, nikdo není napřed, nikdo nezaostává. A navíc jsou všichni potichu. Každý se trochu zapojí a procvičujeme čtení.

Kde je tedy problém?

• Metoda znesnadňuje porozumění, jelikož čtení není plynulé.
• Nejedná se o vhodný trénink čtenářských dovedností, jelikož děti vystavuje tlaku a pozornosti celé třídy.
• S tím souvisí i fakt, že méně zdatní čtenáři mohou celou dobu jen nervózně čekat, kdy na ně vyjde řada.

Jak to udělat jinak? Záleží na tom, co společným čtením sledujeme.

• Chceme-li pracovat na čtenářských dovednostech, můžeme vyzkoušet metodu, kdy děti opakují to, co jsme přečetly my. Modelujeme tak, jak má plynulý přednes vypadat.
• Chceme-li, aby studenti textu porozuměli, je lepší dát je do skupinek, kde si studenti navzájem čtou vybrané pasáže a rovnou o nich diskutovat, nebo dát dětem čas, aby si text v klidu přečetl každý sám.
• Nebo můžeme text prostě přečíst my. Děti jej tím pádem uslyší bez přerušování a lépe mu porozumí.

3. Vyrušte toho, kdo vyrušuje

Jedná se o úplnou drobnost v naší učitelské praxi, která však může přinést kýžený výsledek, aniž by se kolem toho dělal velký povyk. Pokud zaznamenáme, že některý student nepracuje tak, jak by měl, můžeme mu zkusit dát otázku k tématu, které zrovna probíráme. A to takovou otázku, na kterou bude žák znát odpověď. Naším cílem totiž není nachytat ho a ukázat před celou třídou, že nedává pozor. Chceme naopak bez zbytečných prodlev a diskuzí zajisti, aby se dotyčný student opět zapojil do práce.

4. Neberte si nic osobně

Když děti neudělají úkol, když je práce, kterou jsme pro ně připravili, nebaví, když ve třídě usnou… Neznamená to, že problém nebudeme řešit. Jako první reakci na podobnou situaci bychom však měli udělat jeden krok zpět. Podívat se na situaci nezaujatě. Nedovolit emocím, aby převzaly kontrolu nad racionálním uvažováním, které nám pomůže problém s chladnou hlavou efektivně vyřešit.

5. Používejte hudbu během samostatné práce

Ve třídě třiceti dětí je nemožné dosáhnout absolutního ticha. Vrzání, cvakání tužkou, kašlání, zvuky z ulice… Pokud na pozadí pustíme tichou hudbu, budou okolní zvuky méně rušivé a naši žáci se budou moci lépe soustředit na práci.

Pár věcí, které je ještě dobré vzít v úvahu:

• I když existují lidé, kteří se dokáží soustředit i u písniček, mnohem lepší je zvolit instrumentální hudbu.
• Ideálně takovou, kterou děti neznají.
• Bavme se o tom s dětmi. Pokud dostaneme zpětnou vazbu, že tento způsob práce některým dětem nevyhovuje, můžeme jim nabídnout práci se svými sluchátky nebo se špunty do uší.

Zdroje:

Tip 1 Don’t make reading and listening compete.

Tip 2 Stop popcorn reading.

Tip 3 Distract the Distractor.

Tip 4 Don’t take anything personally

Tip 5 Use music to buffer “silent” activities

Advertisement

Průvodce aktivitami vybavování z paměti

V minulých článcích jsme se podívali na to, co to vybavování z paměti (anglicky retrieval) je, a proč je užitečné jej do hodin zařazovat. Tentokrát s vámi chceme sdílet praktické tipy na konkrétní aktivity, které můžeme použít bez (a nebo skoro bez) přípravy téměř v jakémkoliv předmětu.

Aktivity jsou rozdělené podle času, který v hodině zaberou,. Vždy je dobré zvážit, jaký cíl zařazením dané techniky sledujeme. Pro mě je to někdy promyšlená náplň celé jedné hodiny, jindy chci prostě vyplnit posledních pět minut hodiny, protože jsme s prací hotovi dřív, než jsem čekala.

1. Rychloretrievaly

Používám nejčastěji na začátku hodiny – slouží k připomenutí nějaké látky z minula (ne nutně z poslední hodiny, klidně něco, co jsme dělali dva měsíce zpátky). Občas je použiju i v průběhu nebo na konci dané hodiny, abych si ověřila, jestli informace ze dneška zůstaly alespoň v krátkodobé paměti. Zde je několik konkrétních technik, které využívám:

• Mazací tabulky. Nedílná součást každé moji hodiny. Na retrieval úplně idelální. Zadání může být různé:

“Napište všechno, co si pamatujete z minulé hodiny.”

“Napište všechna slovíčka označující jídlo.”

“Odpovězte na otázky na tabuli (otevřené nebo výběr z možností)”

“Pojmenujte obrázky na tabuli.” 

• Kartičky se slovíčky. Obrázky ke všem slovíčkům, která se učíme, mám vytištěné a zalaminované. Nosím je všechny v látkovém pytlíčku. Někdy je náhodně vytahuju a děti na tabulky postupně zapisují, jak se slovíčka řeknou. Jindy je rozložím po stole a děti vybírají, které znají. Jindy je magnety připevním na tabuli a slouží nám podobně jako StoryCubes.  
• Hlasování. Anglickou gramatiku si vysvětlujeme pomocí lego kostek (o tom třeba někdy příště). Každé dítě má svoji sadu barevných kartiček (zalaminovaných obrázků lego kostiček). Někdy je využíváme jako hlasovací zařízení při různých vybavovacích otázkách. Na tabuli promítnu otázku se čtyřmi možnými odpověďmi. Každá odpověď je jinak barevná a děti pomocí svých kartiček hlasují, která je správná. 
• Kvízy. Na konci nebo na začátku rozdám papírky, nadiktuji pár otázek nebo je promítnu. Podle času si kvízy buď vyberu, nebo si je děti navzájem zkontrolují (prohodí ve dvojicích).

2. Retrievaly, které zaberou větší část hodiny

Retrieval pravidelně zařazuji také předtím, než začneme brát nějakou novou látku, abychom si to nově, co se budeme učit, zařadili do nějakého kontextu. Když se učíme, jak tvořit otázky v přítomném průběhovém čase, vybavíme si, jak se otázky tvořily v čase prostém. Když začínáme brát oblečení, zjistíme, jaká slovíčka už známe a připomeneme si barvy a přídavná jména, která můžou oblečení popisovat. 

• Stanoviště. Rotující flipy. Pokud je témat víc (např. jak se tvoří otázka, oznamovací věta, záporná věta), dají se využít stanoviště s různým zadáním, děti si musí všemi stanovišti projít a splnit na svůj pracovní list dané úkoly. Pokud je vhodné, aby viděly, co napsala skupina před nimi, mohou rotovat děti, ale pracovní listy (flipcharty) na stanovištích mohou zůstávat. 
• Prohození rolí. Pokud narazíme na nějaké téma, které už většina třídy pozapomněla, vyzvu občas některého z žáků, aby to “vzal za mě” a látku ostatním znovu vyložil. 
• Brainstorming. Při vzpomínání můžeme také dát všichni hlavy dohromady a na tabuli zaznamenávat, co si kdo pamatuje. Než děti vyzvu ke sdílení odpovědí, dám jim vždy dostatečný čas, aby se nad úkolem zamysleli samy, v klidu. 

3. Retrievaly, které jsou náplní celé hodiny

Na konci větších celků (probraná lekce, probraná učebnice, konec pololetí) ráda zařazuji nějakou velkou vybavovací aktivitu, se kterou strávíme celou hodinu. Je to pro mě jednak ověření, co vše si žáci z celku zapamatovali, pro nás všechny je to navíc hezký moment, kdy si zvědomíme, co všechno jsme se zvládli naučit. 

• Riskuj. V současnosti už si tuhle hru děti spíš nepamatují, takže jsem začala používat spíš termín Kvíz, ale princip je stále stejný. Na Flippity stačí do formuláře zadat otázky, v hodině děti rozdělit do skupin a vžít se do role moderátora. Někdy odpovídají všechny skupiny na stejnou otázku (na mazací tabulky), někdy pouze jedna, která si otázku vybere. Někdy jsem krutá, body za nesprávnou odpověď tedy odečítáme, někdy jsem hodná a za nesprávnou odpověď je nula.
• Tvorba otázek pro Riskuj. Dřív mě od předešlé aktivity odrazovala časová náročnost, která byla potřeba k tvorbě otázek pro hru. Dokud mi ale nedošlo, že otázky mohou úplně v pohodě vytvořit děti samy. Začneme tím, že brainstormujeme, jaké kategorie otázek do hry zařadíme. Když si děti pět kategorií vyberou, mají ve dvojicích tvořit otázky, u kterých se i musí zamýšlet nad tím, jak danou otázku “ocení”. Zvědomují si tak i různou kognitivní náročnost, který je s jednotlivými úkoly spojená. Já si potom otázky vyberu, zvolím ty nejlepší a během pár minut je naházím do požadovaného formuláře. 
• Tvorba myšlenkových map. V angličtině jsou jako stvořené pro připomenutí kategorií a konkrétních slovíček, která jsme probrali. Často aktivitu odstartuji rychlým wordcloudem na Menti, kde si připomeneme, jaké kategorie slov jsme vlastně brali. Kategorie pak slouží dětem jako inspirace, kterou využijí při tvorbě samotné mapy. Někdy jim zadám, ať ke každé kategorii vypíšou všechna slovíčka, nebo třeba pouze tři, která jim přišla nejtěžší. Děti pracují ve skupinách, pak si mapy vzájemně nasdílíme a porovnáme. 

Příklad brainstormingu pomocí nástroje menti.com . Témata, na která si děti vzpomněly.

Jak je vidět, vybavování z paměti není žádná věda. O to krásnější technika to pro nás je. S minimem vynaložené energie získáme okamžitě viditelné a dlouhodobé výsledky. Jaké opakovací aktivity využíváte ve svých hodinách vy? A co na ně říkají děti?

Proč používáme vybavování z paměti

S technikou vybavování z paměti jsme se seznámili v překladu článku od Jennifer Gonzales. Nyní se podíváme na to, jak o metodě přemýšlíme my, proč jí používáme, a co na to děti.

Představte si, že navlékáte korálky, a protože nemáte na konci provázku uzel, všechny se vám ze šňůrky sypou na zem. Uděláte malý uzlíček, a pro korálky už je těžší ze šňůrky spadnout. I tak ale stále ještě mohou přes uzlík projít. Čím je uzlík větší, tím pevněji korálky drží, až už máte jistotu, že se vám nikam nerozkutálí. Úplně stejně to funguje s věcmi, které někde slyšíme, vidíme, nebo nás je někdo učí. Pokud si je v mozku neupevníme, rozutečou se, zmizí, a jsou nám k ničemu.

Analogii jsem si vypůjčila z knihy Nauč se to, která nedávno vyšla v českém překladu. Přijde mi velmi trefná. Nákupní seznam, který si nenapíšu, a pak v obchodě marně vzpomínám na tři položky, pro které jsme šla. Slovíčka, která jsem si zapsala do sešitu a při testu si maximálně vybavím, že dané slovo začínalo na “a”, nebo že ho mám podtržené zeleně. To jsou všechno korálky, které se kvůli nedostatečně pevnému uzlíku rozutekly.

Zapomínání k učení patří. Stejně tak by nedílnou součástí učení mělo být i vybavování z paměti (anglicky retrieval practice). Přemýšlení nad informacemi, které jsem kdysi věděla, ale teď si na ně nemohu vzpomenout. Pokud je s tímto přemýšlením spojená nějaká námaha, pravděpodobnost, že vám daná informace zůstane v hlavě déle, je větší (zpevňujete tím totiž váš uzlík).

Představte si, že sedíte s kamarády v hospodě a bavíte se o tom, kdo je na dvoutisícikorunové bankovce. Nemůžete se shodnout. Jeden z vás může okamžitě vytáhnout telefon a správnou odpověď najít. Takový postup ale není spojen s žádnými obtížemi a je velmi pravděpodobné, že za čtrnáct dní můžete vést úplně stejnou debatu. Druhou možností je, že se o tomto tématu budete chvíli bavit. Vybavíte si jednotlivé české bankovky, zapřemýšlíte, kdo je na nich. Zmíníte jména všech osobností, u kterých víte, že na nějakých bankovkách jsou, a snažíte se je přiřadit k jejich hodnotám. Na konci debaty telefon stejně někdo vytáhne a odpověď ověří. V této chvíli jste se ale tématem museli zabývat předtím, než vám někdo správnou odpověď sdělil. Vytvořili jste si k tématu nějaký vztah, zasadili ho do kontextu, veškeré obtíže s vybavováním spojené vedly k tomu, že na nějakou dobu teď Emu Destinnovou nezapomenete. 

Zpět z hospody do třídy. Protože jsem se o fenoménu vybavování, někdy taky nazývaném lovení z paměti, poprvé dočetla v anglické knize Powerful Teaching, zvykla jsem si používat anglický termín – retrieval. Retrieval je jakákoliv situace, kdy žáci musí zapřemýšlet nad tím, co se učili dřív. A slovem dřív, se mohou myslet různé časové úseky – na začátku hodiny, minulý týden, v předchozí lekci, na začátku školního roku, loni.

Ve své praxi používám retrieval z několika důvodů:

• S každým dalším vybavením s dětmi zpevňujeme uzlík, který se jim tvoří v hlavě. Většina mých žáků nemá velký problém s tím, použít slovíčka, která jsme se učili před půl rokem. 
• Udržuju děti ve střehu. Moje děti vědí, že se jich kdykoliv můžu zeptat na něco, co jsme se učili v září, a nepřijde jim to divné. 
• Dětem (a vlastně i sobě) zvědomuji, co všechno jsme se už naučili. Moji žáci nevnímají angličtinu jako cestu od kapitoly ke kapitole, kdy jakmile probereme lekci 5, už se k dané gramatice a slovní zásobě nikdy nevrátíme. K obojímu se vracíme pořád.
• Šetří mi to čas na přípravy. Používám pár osvědčených retrieval technik, které zařazuji do každé své hodiny. Někdy se jedná o aktivitu na dvě minuty, někdy s ní klidně můžeme strávit celou hodinu. Podrobně o těchto aktivitách v následujícím článku. 

Vždy, když začnu učit novou třídu, vysvětlíme si pojem retrieval na jedné z prvních hodin. Sdělím dětem, že nás nějaká forma vybavování bude provázet každou hodinou a vysvětlím, proč je to důležité. Děti si na to rychle zvyknout a dokáží přínosy ocenit.

Výběr ze zpětných vazeb z páté třídy:

“Na hodinách mi vyhovuje retrieval. Že se pořád vracíme k tomu starému a paní učitelka nám nedovolí zapomínat.”

“Líbí se mi retrieval, že ho děláme každou hodinu a pak si pamatuju slovíčka.”

Pokud chcete vybavování z paměti do svých hodin také zařadit, máme pro vás průvodce, kde najdete inspiraci na aktivity, které můžete začít hned používat.

Budování rutin

Častým důvodem frustrace nás učitelů je fakt, že se věci neodehrají tak, jak jsme si představovali. Nenaplní se naše očekávání. 

Dejme si však ruku na srdce – Jsme vždy transparentní vůči dětem v tom, co ta naše očekávání jsou, co si představujeme? Vědí to naši žáci?

Výborným prostředkem, jak si vyjasnit ve třídě, co od dětí chceme, je tzv. budování rutin. Rutina je nějaká opakující se činnost během vyučování, kdy děti přesně vědí, jak mají v danou chvíli reagovat a co se od nich očekává. Tyto situace dětem modelujeme, děti dostávají opakovanou zpětnou vazbu, jak se jim práce daří. Mohou se posouvat a zažívat úspěch. Takové situace jsou pak pro děti bezpečné, ukotvující a zejména dětem s různými podporami mohou výrazně pomoci s orientací v hodinách. Rutiny navíc posilují jednu z našich primárních sociálních potřeb – jistotu.

Pravidla, kritéria dobré práce, dohody nebo jakkoliv jinak tyto rutiny nazveme, by měly být vždy definovány pozitivně. Měly by nastavovat očekávané chování žáka tak, aby věděl, co má udělat, aby odvedl dobrou práci. V neposlední řadě je nastavení rutin důležité jak pro spolupráci s asistenty. tak pro párovou výuku.. Každý učitel může mít jiné požadavky a měl by je dokázat sdílet i s kolegy, aby docházelo k synergii a efektivní spolupráci. 

Rutina: pozitivně popsané chování žáka v určité situaci

A jak taková nadefinovaná rutina vypadá? Podívejme se třeba na jednoduchý požadavek – žák je připravený na hodinu. Zejména na druhém a třetím stupni to může znamenat v každé hodině něco jiného. Usnadněme dětem práci tím, že jim přesně řekneme, co od nich očekáváme. 

V hodinách na druhém stupni to může vypadat například takto. 

Připravenost na hodinu se pozná tak, že:

⬜ jsem ve své lavici;

⬜ na stole mám pouze věci na matematiku (učebnici, sešit, rýsovací pomůcky, psací pomůcky – včetně funkční ořezané tužky, kalkulačky), případně pití; 

⬜ pokud zjistím, že mi něco z výše uvedeného chybí, domluvím ještě před začátkem hodiny s asistentem řešení;

⬜ pracuji samostatně na DO NOW.

V hodinách s maturanty, kteří už jsou přece jen o něco ležérnější a na hodiny se, buďme k sobě upřímní, moc nepřipravují, můžeme mít rutiny zase úplně jiné. 

Prvních patnáct minut v hodině vypadá následovně:

⬜ hodinu začínám s ostatními v kruhu;

⬜ až na mě přijde řada, krátce zodpovím otázku z tabule; 

⬜ mám předem připraven jeden tip na něco zajímavého, co jsem v minulém týdnu slyšel, viděl, navštívil nebo ochutnal;

⬜ až na mě přijde řada, sdílím svůj tip se spolužáky; 

⬜ poté, co nasdílí poslední spolužák, vracím se na své místo, beru si telefon a sluchátka a pracuji na poslechovém cvičení podle zadání z tabule.

Začátek hodiny je ideální čas, kdy se dají rutiny budovat. Pak už záleží jen na nás, jaké další rutiny na sebe navážeme, a kdy to “pustíme” (jestli vůbec). Budování rutin na konci hodiny může být větší výzva, jelikož vyskočit občas z rozjetého vlaku a zakončit hodinu jednotnou aktivitou je  náročnější. O to více v sešněrovaném časovém formátu 45 minut. Možným způsobům zakončení hodiny věnujeme jeden z dalších článků.  

Pokud chceme s rutinami pracovat efektivně a konzistentně, je dobré si je rozmyslet už před začátkem školního roku, a poté se svými žáky investovat energii a čas do jejich modelování. Na začátku to může být těžké, může nám to často připadat jako marnost a můžeme vnímat, že už jsme sami sobě otravní. Pokud vytrváme, investovaná práce se nám ale bude vracet během celého zbytku školního roku. Musíme daleko méně mluvit, vysvětlovat, upozorňovat. Vše plyne samo od sebe. A tiše pozorovat tenhle koncert je jedna z odměn učitelské práce.    

Vybavování z paměti

Úryvek z podcastu 79 epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo a kráceno. Odkaz na celý záznam včetně odkazů na zmíněné výzkumy a praktické tipy naleznete na konci textu. 

Tento úryvek se věnuje technice procvičování naučené látky, která se v angličtině nazývá “retrieval practice”. Do češtiny se nejčastěji překládá jako vyvolávání nebo vybavování naučených informací z paměti. O co jde?

Co je “retrieval practice”?

Jde o proces, při kterém se pokoušíme z paměti vybavit nějakou látku, aniž bychom ji měli před sebou. Představte si, že se učíte třeba skladbu lidského těla podle různých soustav: svalové, kosterní, oběhové, trávicí,… V rámci retrieval practice byste zkoušeli vyjmenovat součásti jednotlivých soustav z paměti. Poté, co byste vyjmenovali vše, co si pamatujete, byste otevřeli učebnici a zkontrolovali, zda umíte všechno.

To nezní moc převratně, že? Řada z nás se takto “drtila” a sebe-zkoušela většinu žákovských let. Na stejném principu je založená i práce s učebními kartičkami (flashcards), které se používají desítky let. Tak proč se o “retrieval practice” teď tolik mluví? 

To, co je nové a zajímavé, jsou závěry výzkumů zkoumající tuto techniku. V posledních letech řada kognitivních psychologů porovnávala “retrieval practice” s jinými učebními strategiemi jako je opakování v hodinách na závěr lekce, práce s poznámkami, znovu čtení textu, apod. A zjistili, že žádná z technik neupevňuje látku v dlouhodobé paměti tak, jako právě “retrieval practice”.

Výzkum

V podcastu se hovoří o studii, v rámci které učitelé ve vybraných třídách k probírané látce zařadili kvízy a testy, které nebyly na známky. Jejich cílem bylo, aby si žáci zkoušeli vybavit probíranou látku. Na konci roku se ukázalo, že z látky, která byla pravidelně opakovaná v kvízech a testech, měli studenti o řád lepší známku než z látky, která v kvízech nebyla a to i přesto, že ji učitelé v hodinách běžným způsobem procvičovali a opakovali. Zkrátka jen fakt, že studenti pracovali na kvízu a lámali si hlavu, pomohl s upevněním v dlouhodobé paměti. 

Od opakování k vybavování

Pro nás jako pro učitele z toho plyne jedna zásadní věc. Když učíme nějakou látku a chceme, aby si ji studenti zapamatovali, měli bychom naši pozornost posunout.  Od otázky “jak nejlépe opakovat” k aktivitám, kdy si látku z paměti budou studenti, co nejvíce vybavovat sami. Tím spíš si danou věc zapamatují.

Jak zapojit “retrieval practice” do hodiny?

Nápady:

• Think-Pair-Share: důležité je, aby měl každý žák ve fázi “think” možnost zamyslet se sám a až pak sdílet  (např. Co si pamatuji o buňce z minulé hodiny)
• Kvízy nebo testy, které nejsou na známky: na papíře, ve Forms, pomocí Plickers, Kahootu, Quizzletu, Quizzies,… Na formě nezáleží. Důležité je brát tyto kvízy jako formu učení vedoucí k zapamatování a tudíž je neznámkovat
• Brain dump aneb vše co o dané věci vím: studenti na papír nebo do tabulky píší, co o látce vědí, chtějí vědět a co se naučili. Pak lze vyměnit v rámci Think-Pair-Share nebo sdílet s celou třídou. Lze využít na začátek, v průběhu i na konci lekce.
• Flashcards: k využití doma i ve třídě. Podrobnější tipy na práci s kartičkami v odkazu níže.

Na co si dát pozor:

• Neznámkujte retrieval: jde o učební strategii nikoliv o produkt učení. Některé výstupy lze hodnotit formativně. Nicméně aby se studenti cítili bezpečně a technika vybavování měla kýžený efekt, je důležité, aby neměla vliv na známku, kterou žáci dostávají
• Správné načasování: retrieval practice má největší efekt, pokud je pravidelný (např. součástí každé nebo každé druhé hodiny), spíše než souhrnné opakování na konci lekce třeba po měsíci. Delší časový rozestup vede k většímu zapomínání látky.
• Zpětná vazba je důležitá: pokud si student vybaví látku špatně (např. splete slovíčko) je důležité, aby dostal zpětnou vazbu. Třeba tak, že učitel řekne slovíčko správně a nebo nabídne možnost zkontrolovat si slovíčko v textu nebo ve slovníku
• Retrieval practice by měl odpovídat tomu, co chci, aby žáci uměli: Pokud chci, aby žáci uměli správně slovíčka nebo zpaměti letopočty, stačí stavět retrieval practice formou jednoduchých kvízů. Pokud ale žáci mají být schopni zodpovědět náročnější otázky, je důležité, aby i tyto náročnější otázky byly součástí retrieval practice a žáci měli možnost jejich odpovídání nacvičovat

Co retrieval a badatelská nebo projektová výuka? 

Pokud jsou vaše hodiny orientovány více konstruktivisticky, tedy pokud dáváte přednost tomu, aby si studenti věci odhalovali sami, doporučuje podcast následující: I v rámci badatelské nebo projektové výuky jsou určitá fakta, které je potřeba si zapamatovat, aby se studenti posouvali dále. I v rámci tohoto typu výuky může mít “retrieval practice” své místo a vy tak můžete lépe pomoci žákům, aby se sami učili efektivněji.  

Začněte s málem

Podcast doporučuje začít v malém. Nemusíte hned radikálně měnit své hodiny. Stačí  drobné aktivity, při kterých necháváte každého žáka, aby si pokoušel z paměti vybavit, co nejvíce. 

Jakou jednu věc mohu ve své hodině změnit, abychom se od “opakování a procvičování látky” přesunuli k “vybavování z paměti”?

Do Now

Způsob jakým zahajujeme hodinu vysílá studentům jasný vzkaz o našich očekáváních, záměru i pracovní kultuře, kterou chceme v hodinách pěstovat.

Jaký chceme začátek hodiny?

Pokud chceme, aby si studenti přivykli na to, že se v našich hodinách zapojují aktivně a odvádí poctivou práci doslova od první minuty, je dobré je to naučit a udělat z toho návyk. Při dobře zvolené aktivitě studenti postupně přivyknou tomu, že se začátkem hodiny pracují na něčem, co jim dává smysl a současně je pro ně v nějakém ohledu výzvou, vede k přemýšlení. Jako učitelé chceme, aby studenti zažívali, že nám na jejich učení záleží a adekvátně se na to připravujeme. Díky tomu si studenti zvyknou být aktivní a v hodinách pak není prostor na prostoje a nečinnost.

Proto je důležité začít hodiny pravidelně ve svižném tempu se zadáním nějakého úkolu. Tento úkol by měl být předvídatelný v tom smyslu, že žáci vědí, jak jej začít vypracovávat. Prvním krokem vedoucím ke skvělé hodině je metoda “Do now”. Jednoduchá aktivita, ke které stačí tužka a papír. Tato aktivita je pro žáky připravena se začátkem hodiny a ti na ni mohou začít pracovat bez instrukcí od učitele.

Samoobslužná rutina

Tajemství úspěchu spočívá v té části “bez instrukcí od učitele”. Aktivita, která nevyžaduje žádné další pokyny, zjednoduší život učiteli i studentům. Učiteli dává hned na začátku hodiny prostor, ve kterém je možné ještě jednou projít poznámky k hodině, naladit se na třídu, vrátit studentům oznámkované práce, apod. Studentům nabízí předvídatelnou rutinu, během které se naladí na vaši hodinu, zklidní se soustředěnou tichou prací a současně přivykají tomu, že ve vašich hodinách se pracuje od samého začátku.

Dobré “Do now” by mělo splňovat tři kritéria:

1. Zadání “Do now” by mělo být pokaždé na stejném místě, takže se pro všechny studenty stane zvykem/rutinou na něm pracovat. Zadání lze napsat na tabuli, nebo mít připravé na papíru, který na tabuli nalepíme. Je možné ho vytisknout na papíry k vyplnění a nechat na hromádce na lavici nebo u vstupu do třídy, kde si student zvykne, že si zadání vyzvedne, sedne do lavice a pracuje. Ať se rozhodnete pro jakoukoliv variantu, buďte v ní konzistentní. 

2. Studenti by měli být schopni “Do now” vypracovat bez jakýchkoliv instrukcí od učitele. Bez diskuze se spolužáky a ve většině případů by jim měly stačit pomůcky, které do hodiny běžně nosí (tužka,..). Pokud je tedy úkolem napsat větu, která vysvětluje kreslený vtip z časopisu “Punch” z 19. století, měl by být komiks nakopírován do zadání “Do now” a nebo být promítán na viditelném místě. Někteří učitelé špatně pochopí podstatu Do now a začnou studentům vysvětlovat, co by měli dělat (např. “Ok třído, zadání “Do now” je na tabuli, všimněte si, že máte dělat X a potom Y, prosím pusťte se do toho.”) Tento přístup popírá smysl samořízené rutiny na začátek hodiny.

3. Aktivita by měla trvat max. 5 minut a měla by vyžadovat psaní. Tedy, že výstupem bude něco napsaného. Psaný výstup dodává vážnosti celé činnosti, přiměje studenty k přemýšlení a formulaci myšlenek a učiteli umožňuje mít lepší přehled o tom, jak studenti pracují.

Ve většině případů by mělo být “Do now” samostatnou a tichou prací. Je možné čas od času využít např. jednoduché testování ve dvojicích, ale to až ve třídách, kde je Do now zaběhnutou a fungující rutinou.

Z pohledu obsahu se u “Do now” osvědčuje:

1. Evokovat náplň hodiny (např. pokud budete v hodině rozebírat konkrétní příběh, můžete nechat žáky odpověďět na otázky, co by udělali, když by byli vystaveni situacím, jako aktéři příběhu, kterým se budete zabývat)
2. Připomenout obsah předchozí hodiny (např. vysvětlit 3 slova, jejichž význam jste rozebírali v předchozí hodině). 
3. Poskytnout nezbytné informace pro práci v hodině  (např. studenti si přečtou krátký non-fiction úryvek o přídělech během II. světové války, protože pochopení toho, co jsou příděly bude potřeba pro další práci v hodině)

Přestože se osvědčily všechny tři varianty, autor vyzdvihuje spojení “Do now” s připomenutím obsahu předchozích hodin (2), s tzv. retriaval practice (o této technice píšeme více zde). Protože pravidelné vybavování vede k většímu upevňování látky a ke změnám v dlouhodobé paměti. 

Kontrola Do now

Stejně důležitý jako obsah, je i způsob, jak “Do now” s žáky zkontrolovat. Často se stává, že se učitelé se studenty při kontrole/procházení výstupů “Do now” zaseknou a ztratí mnoho času. Dobře může fungovat nastavení časovače. Ideální je kontrole věnovat tolik času, kolik studentům zabralo “Do now” vypracovat. Tedy někde mezi 3-5 minutami. Pokud zadáte 8 otázek, pak je dobré při procházení třídou sledovat, které otázky studenti odpověděli správně a ty při kontrole přeskočit. Vybrat 1-2 otázky, které studentům daly zabrat nebo v jejich odpovědích nejčastěji chybovali a ty společně projít.

Důslednost a tempo

Protože chceme, aby se “Do now” stalo rutinou, je nezbytné pravidelně podporovat a vyžadovat správný průběh této aktivity.

Svou roli hraje i rychlost s jakou se přejde od práce na “Do now” k její kontrole. Mistři “Do now” z řad učitelů, které měl autor možnost sledovat, se vyznačovali tím, že mezi vypracováním a kontrolou přecházeli velmi rychle. Lze použít něco jako “OK, až uslyšíte gong, položte tužky a projdeme některé otázky.” Nebo po zaznění gongu začít žáky vyvolávat jménem. Tempo dobrého “Do now” dává hodině spád a říz od samého počátku.

Úryvek z knihy Teach like a champion od Douga Lemova. Přeloženo a kráceno. 

Jak posilovat primární sociální potřeby

Ohrožení našich primárních sociálních potřeb vyvolává silnou emocionální reakci, v jejímž důsledku se uvolňuje stresový hormon kortizol. To má dopad naši kreativitu a produktivitu a způsobuje reakci vyhýbání.

Pokud jsou naopak naše sociální potřeby uspokojovány, uvolňuje se dopamin, hormon štěstí, kterého se neumíme nabažit a máme tendenci opakovat chování, které k uspokojení potřeby vedlo.

Primárních sociálních potřeb je celkem pět. Jsou popsány v následujícím textu. Spolu s popisem jsou zde identifikovány situace, ve kterých dochází k ohrožení těchto potřeb, často ilustrovány na konkrétních replikách, kterým je lépe se vyhnout. Na druhou stranu jsou zde popsány i konkrétní strategie, které můžeme využít k tomu, abychom tyto potřeby posilovali.

1) Status (postavení)

Status souvisí s relativní důležitostí člověka ve skupině, ale i před sebou samým. Ohrožení statutu nastává například tehdy, když nás někdo hodnotí.

Co dělat, abychom status druhého NEOHROŽOVALI?

1. Nehodnoťte. “Pořád jenom vyrušuješ.”
2. Nesoustřeďte se pouze na to negativní “Vaše prezentace byla zbytečně dlouhá a chyběly vám tam zdroje.”

Jak můžu status POSILOVAT?

1. Oceňujte. „Mám radost, že se všichni dívate na Honzu, když vám něco říká.“
2. Předávejte odpovědnost. “Slovíčka z dnešní hodiny bude pro všechny zapisovat Tomáš.”
3. Poskytujte příležitosti k rozvoji dovedností “Kluci, pojďte se mi podívat na ten počítač, nevím, co s ním je.”

2) Certainty (jistota)

Když něčemu nerozumíme, nebo si nejsme jisti, náš mozek začne pracovat více, aby nejistotu kompenzoval a danou neznámou situaci nějak uchopil. Cítíme se ohroženi, což může mimo jiné vést i ke ztrátě soustředění. I když je toleranční hladina vůči míře nejistoty u každého z nás jiná, pocit nejistoty s sebou u každého z nás po nějaké době přináší také pocit ohrožení.

Co dělat, abychom jistotu druhého NEOHROŽOVALI?

1. Nedávejte nejasná zadání. “Úkol zpracujte buď jako plakát, prezentaci, krátký videoklip nebo jakkoliv jinak vás napadne.”
2. Nezadávejte komplexní a těžko uchopitelné projekty. “Během celého pololetí vytvářejte váš vlastní pohádkový svět a pište z něj fantasy příběh.”

Jak můžu jistotu POSILOVAT?

1. Komunikujte své požadavky. “Během prvního pololetí si napíšeme čtyři testy a každý z vás bude mít jeden referát.”
2. Sdělujte kritéria. “…Pokud budete mít špatně dvě nebo tři odpovědi, dostanete dvojku…”
3. Formulujte pravidla. “Mluví jen jeden.”

3) Autonomy (samostatnost)

Autonomie je možnost ovlivnit události, které se nás týkají, např. formou volby mezi více variantami. Autonomie nám dává pocit, že máme svůj osud pevně v rukou a máme vliv na věci, které se nám dějí.

Co dělat, abychom autonomii druhého NEOHROŽOVALI?

1. Nerozkazujte. “Budeš sedět sám tamhle v rohu, protože už se to s tebou nedá vydržet.”
2. Neřiďte každý jednotlivý krok svých žáků. “Seřaďte se do dvojic, stoupněte si před tamty dveře, tašky si srovnejte napravo pod okno, nezapomeňte si čipy na obědy, vezměte si mikiny, je tam chladno. Jdeme pomalu a potichu.”
3. Neinterpretujte chování jiných. “Jestli to děláš takhle, tak se nedivím, že to vůbec nefunguje.”

Jak můžu autonomii POSILOVAT?

1. Dávejte na výběr. “Můžete si vzít buď zelená zadání, ta se zaměřují na základní početní operace, nebo oranžová, která představují větší výzvu.”
2. Přiberte žáky, aby s vámi spolurozhodovali. “Kolik času na to budete potřebovat?”
3. Nechte žáky zkoušet jejich nápady. “To je zajímavá myšlenka. Pojďme zkusit, jestli to bude fungovat.”
4. Nechte na žácích odpovědnost za jejich jednání. “Úkol jsi neodevzdal v termínu. Co s tím uděláme?”

4) Relatedness (propojenost)

Propojenost se týká vztahů s lidmi ve skupině (třídě). Souvisí s místem, které v dané skupině zaujímám, jak vnímám ostatní a jak oni vnímají mě.

Co dělat, abychom propojenost NEOHROŽOVALI?

1. Nenechávejte věci být. “To si vyřešte nějak sami.”

Jak můžu propojenost POSILOVAT?

1. Pracujte na vztazích ve třídě. “Dneska si o třídnické popovídáme. Jak se máte? Co jste dělali o víkendu?”
2. Zajímejte se o své žáky (více v článku Jak na vztahy s dětmi efektivně )
3. Využívejte mentory (pro nové učitele) a “buddies” (pro nové žáky)

5) Fairness (spravedlnost)

Pokud máme pocit, že se nám děje nespravedlnost, mozek situaci okamžitě vyhodnotí jako ohrožení. Pocit nespravedlnosti může být výsledkem nedostatku základních pravidel, očekávání nebo cílů.

Co dělat, abychom pocit spravedlnosti NEOHROŽOVALI?

1. Nedávejte najevo, že vám jsou někteří žáci sympatičtější, než jiní (i když to tak má pravděpodobně každý z nás)

Jak můžu spravedlnost POSILOVAT?

1. Dbejte na dodržování pravidel. “Tomáši, mluvíš, když mluví Anežka.”
2. Měřte všem stejným metrem. Pokud včera vadilo, že Jirka není přezutý, musí dnes vadit to, že není přezutá Markéta.

Zdroje:

„Komunikace s lidmi v souladu s fungováním mozku“ (Michal Dubec)

David Rock’s SCARF Model (MindTools)

Co může vedení školy dělat pro své učitele?

Úryvek z podcastu 179. epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo, kráceno a přizpůsobeno českému kontextu.

Nejprve krátká osobní zpověď Jennifer Gonzales:

Já sama už nejsem učitelka, protože vím, že kdybych to zkusila, už bych to nezvládla. V minulosti jsem to dávala. Tak nějak. Byla jsem mnohem mladší, bezdětná, učila jsem češtinu a literaturu na druhém stupni. Samozřejmě jsem po příchodu ze školy trávila minimálně dvě hodiny přípravami, pravidelně jsem spala pět hodin denně a často mi lidé říkali, že jsem workoholik. Ale dávala jsem to.

Když se mi narodily děti, všechno se změnilo. Už žádný čas po vyučování, kdy jsem mohla plánovat a opravovat, už žádná shovívavost vůči poradám, které se o patnáct minut protáhly, už žádná vůle jít do školy v neděli a dohnat všechny resty. Poté, co jsem jedno pololetí za mohutné podpory celé rodiny zkusila učit, jsem se rozhodla na pár let s výukou přestat, protože mi bylo jasné, že nemůžu být zároveň skvělá máma a skvělá učitelka. 

To bylo v roce 2005. Měla jsem další děti, ale pořád jsem plánovala, že se vrátím. Chtěla jsem zůstat doma, dokud děti nepůjdou do školy, a pak znovu nastoupit. Nakonec bylo všechno jinak. Přišly jiné příležitosti, založila jsem si webovou stránku a už se k učení nikdy nevrátila. Stále se mě ale někdo ptá, zda bych to udělala. Na rovinu. Ne. Kromě toho, že bych nemohla dál psát blog, zkoumat trendy v učení a nahrávat podcast, je taky pravda, že už ve svém životě nechci stres a nerovnováhu, která je s učitelstvím spojená. Stresovalo mě to v roce 2005, vůbec si nedokážu představit, co by to se mnou dělalo v roce 2021. 

A to je fakt škoda, protože vím, že bych byla skvělá učitelka. Ani tehdy jsem nebyla špatná, ale teď? S tím vším, co vím teď? Byla bych skvělá. A stejně bych do toho nešla. Protože vím, kolik času mimo třídu se od učitelů vyžaduje, kolik zbytečností a naprostých hovadin má každý učitel naloženo nad rámec své výuky. Jsem si 100% jistá, že bych to nezvládla. 

Pokud v tom vy pořád ještě jste, balancujete na hraně a chcete s tím vším seknout, věřte, že problém není ve vás.

Problém NENÍ ve vás.

Kde teda je? Proč je tolik učitelů nespokojených? Dala jsem tuhle otázku na twitter a dostala jsem stovky odpovědí. Hlavním problémem je, naprosto nepřekvapivě, nedostatek času. 

Je obecně známo, že učitelé nikdy nemají dost času na to, aby dělali svou práci dobře. Táhne se to už po generace. Zhoršilo se to se systémem jednotných přijímacích zkoušek a státních maturit jako jediného měřítka úspěchu. Už před covidem nebyl žádný čas na důkladné plánování, spolupráci, nebo hodnocení studentských prací.

Nyní tento problém akorát dosáhl epických rozměrů.  

Děje se to navzdory všemu, co jsme se během pandemie naučili. Když se svět na chvíli zastavil, vedlo to mnoho z nás k reflexi, jak hektický náš život byl. Byli jsme odhodlaní nikdy znovu nenajet zpátky do toho frenetického režimu. Bohužel se zdá, že to podobně necítili všichni.

Hlavně ne ti, kdo řídí školy.  

Místo, aby se snažili k věcem přistoupit jinak, mnoho ředitelů se hned rozjelo na plný plyn a jako prioritu si nastavilo dohnat co nejvíc toho, co bylo zmeškáno. Jako by každý mohl prostě učit a učit se dvakrát rychleji. “Jsme pozadu a musíme pracovat extrémně tvrdě, abychom všechno dohonili.”  

K tomu všemu se přidávají ještě úplně nové věci: nové technologie, nové ŠVP, nové programy. Tyhle věci můžou být dobré, dokonce skvělé, ale pořád jsou nové, takže zvládnout je vyžaduje čas.

Další extra práce je spojená s novými požadavky v době covidu. Pomáhání studentům dohnat zmeškanou látku, hybridní výuka, karantény, nedostatek personálu, neustálé suplování. 

Tohle všechno dohromady vede k psychické deprivaci učitelů. Když nestíháme, má to na nás hrozné následky. Když jedu pozdě a zaseknu se za pomalým autem, nepoznávám se. Když o tom mluvím teď, zní to trapně. Mám rychlejší tep, nadávám na každou prkotinu, nesnáším všechny ostatní na silnici a kleju. Každá další věc, která nejde podle plánu, ze mě dělá nepříčetného šílence. V určitý moment, když se zácpa nerozjede a už je jasné, že nedorazím včas, dostanu se nakonec do katatonického stavu, kdy se odevzdám situaci a jsem pouze otupělá. 

To je stav, ve kterém se mnoho učitelů nachází každý den. V trochu umírněné formě. Neběhají po chodbách a nenadávají každému, kdo se jim připlete do cesty, ale chronický nedostatek času v jejich životech znamená, že si nemohou dovolit chybovat. Nemají ten luxus, aby si promysleli, co budou se třídou dělat nebo procházeli studentské práce a přemýšleli, jak zlepšit zadávání instrukcí. Pokud jsou neustále ve stresu, naprostá většina jejich znalostí, zkušeností a intuice přijde vniveč. 

Co v současné situaci nepomáhá, i když by se na první pohled mohlo zdát, že ano?

1. Povrchní kecy o péči o sebe bez jakýchkoliv strukturálních změn. 

Podporovat učitele v tom, aby meditovali, pěstovali mindfulness, dávali si bublinkové koupele, zašli si na mani-pedi… Nic z toho neřeší skutečný problém. Naopak to mnoho učitelů vnímá jako urážející, když jim jejich vedení jedním dechem nabízí zvýhodněné wellness pobyty hrazené z FKSP a druhým dodávají, jaké další požadavky na ně v tomto pololetí budou mít. 

2. Neupřímné pozvání ke spolupráci. 

Pokud se ptáte učitelů na jejich názory, měly by tyto názory také mít nějakou váhu. Pokud už jste se předem rozhodli, jakým způsobem něco změníte, ptát se na názor učitelů, který stejně nevezmete v potaz, je jen plýtvání časem. 

3. Neočekávaná nebo krátká volna 

Pokud jde o náročnou kognitivní práci, volný čas není součtem všech jeho částí. Pět minut tady, sedm tamhle, dalších dvacet po obědě. To není to samé, jako když vědí, že budou mít hodinu času, kdy je nikdo nebude rušit. Ačkoliv je fajn nečekaně skončit poradu o deset minut dříve, nebo si na poslední chvíli spojit třídy, učitelé tento druh volna nevyužijí naplno. Pokud jim dáte k dispozici delší blok, o kterém vědí dopředu, mohou si ho naplánovat a efektivně ho využit. 

4. Povzbuzování 

Pokud řeknete plné sborovně, že všichni dělají skvělou práci, půjde to pravděpodobně jedním uchem dovnitř a druhým ven.

A co tedy může pomoci?

1. Méně kratších porad

Existuje tolik způsobů, jak udělat porady efektivnější. Zkrátit je, dělat jich méně, předávat většinu informací učitelům emailem, vyžadovat docházku pouze od učitelů, kterých se probírané téma bezprostředně týká, být nekompromisní, pokud se hovor stočí mimo téma. 

2. Žádné novinky. 

Stále ještě není vhodná doba na přechod z Bakalářů na jiný systém, malování celé školy, nebo nové programy, do kterých se zapojí celá škola. Mnohem účinnější je zaměřit se na stabilitu, kvalitu a budování vztahů a bezpečného prostředí pro všechny. Je v pořádku nějaké dobré nápady prozatím pustit. Pokud ve škole nějaká změna probíhá, zkuste najít způsob, jak učitele prozatím ušetřit její plné implementace. Proberte společně, které věci teď můžete pozastavit. Může to počkat rok. Může to klidně počkat i dva. Není kam spěchat.

3. Lepší rozdělení úkolů nad rámec výuky 

Proč musí mít učitelé pořád dozor na chodbě? Nebo v jídelně? Suplovat? Mít zodpovědnost za stav třídy po poslední hodině, zodpovědnost za to, jak vypadají šatny, zodpovědnost za přístupová hesla svých žáků…? Učitelé jsou vystudování profesionálové, kteří jsou placeni za svou expertizu. Vysávání jejich energie a času úkoly, které by zvládl každý student peďáku po prvním ročníku, je skandální plýtvání kvalifikovanou pracovní silou.

4. Čas ve třídě je nedotknutelný

Snažte se maximálně omezit situace, kdy je učitel při výuce rušen. Komunikujte tyto situace s učiteli předem. Respektujte čas, kdy učí. Hledejte řešení spolu se svými učiteli.

Zdroj: https://www.cultofpedagogy.com/barely-hanging-on/

Jak na vztahy s dětmi efektivně?

Úryvek z podcastu 152 epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo a kráceno.

Existuje milion způsobů, jak budovat vztahy mezi lidmi, ale já se zabývám tím, jak to dělat, co nejefektivněji s žáky. Když jsem jako učitel začínal, věnoval jsem týdně 10-15 hodin pouze tomu, že jsem se snažil se studenty navazovat vztahy. Šlo o obrovské množství času, které jsem místo hodnocení studentských prací, seberozvoji nebo přípravám hodin, věnoval vztahům. Ptal jsem se sám sebe, jak co nejefektivněji zařídit, aby se moji žáci cítili přijímáni, oceňováni, respektováni a v bezpečí. A myslím, že jsem za ta léta našel řešení: okamžiky. Krátké chvíle se studenty, které jsou autentické. Autentické v tom slova smyslu, že jako učitelé vědomě pracujeme na navázání vztahu s konkrétním žákem. Pojďme si to říct na rovinu. Ne každý si sedí s každým, každá osobnost je jiná. Podle mě je naší profesionální povinností jako učitelů, hledat způsob, jak navázat vztah s každým žákem. Najít cestu, jak mít každého žáka rád.

O co se během těchto momentů snažím je všímat si obyčejných, ale konkrétních věcí. Věcí, které vyplývají z práce žáků. Např. když žák píše o svých zájmech nebo mluví o své rodině a volném čase a pak si o tom s ním povídat. Stejně důležité je si tyto momenty zaznamenávat. Zajistíme tím, že se každému dítěti dostává pravidelné pozornosti. 

Pro učitele na druhém stupni doporučuji spočítat všechny své studenty a stanovit si minimální hranici. Např. je ok snažit se o 30 až 60 vteřinou interakci s každým z žáků jednou denně? Nebo by to pro mě bylo neudržitelně náročné? Pokud si myslím, že to zvládnu, tak by to měl být můj cíl a jeho naplnění bych si měl zaznamenávat. Třeba do obyčejné tabulky. Já si do obyčejných desek u žáka dělám poznámku, zda jsme se bavili o věcech akademických i osobních. Aby v tom byla rovnováha. Místo “fajfky” (jakože splněno) si většinou píšu 2 až 3 slova, abych věděl, o čem jsme se bavili.

Zní to možná trochu roboticky. Mluvit o tom, jak budovat vztahy efektivně. Domnívám se ale, že je to nezbytné, pokud chci dobře opečovávat velké množství vztahů. Což je případ většiny učitelů. Navíc ještě v kontextu toho, když musíte jako učitel zvládat dalších X věcí.

Před lety jsem četl studii o části dětí ve škole, které projdou celým dnem a nikdo s nimi nepromluví. A k tomu my, jako učitelé nevědomky přispíváme, když si záznamy o “kontaktu” nevedeme.

Je potřeba být připraven i na jistou dávku “trapnosti”. Např., když se snažím navazovat vztah s teenagery. Ale vnímám to tak, že je mou povinností se snažit, zkoušet to opakovaně a zlepšovat se. Být připraven na to, že někdy to jde a někdy ne.

Konkrétní strategie pro učení na dálku

S výukou na dálku je problém v tom, že každá škola ji dělá trochu jinak. Snažím se tedy vždycky ptát: jakým nejsnažším způsobem mohu do své výuky zakomponovat autentické momenty v rámci technologie, kterou používám? 

Zoom má “waiting room”, kde můžu studenty pouštět postupně a s každým si popovídat. Na Google Meet si mohu založit samostatný meet a postupně si tam zvát studenty, ke krátkému popovídání. Dalším způsobem je naplánovat si krátká setkání napříč týdnem se 3-4 studenty a s nimi se bavit intenzivněji. Nebo poslat individuální zprávu přes SMS, whatsapp,… Nahrát “video-pohlednici”, tedy video, kde jsem někde venku a zdravím celou třídu. Nebo jednou za měsíc připravit podobný pozdrav individuálně pro každého studenta. To je samozřejmě velmi časově náročné, takže je dobré to promyslet.

Dalším způsobem je zakomponovat momenty podporující vztah do práce, kterou už dělám. Například do zpětné vazby na studentskou práci. Z výzkumu vyplývá, že žáci, kteří dostanou zpětnou vazbu audio formou, namísto textové, až 3x více použijí doporučení ze zpětné vazby pro další práci a se zpětnou vazbou jsou mnohem více spokojeni. Vědci to zdůvodňují tím, že ze zvuku mnohem snáze poznáme “náladu”. Audio zpětná vazba může znít mnohem laskavěji nežli strohý text, který si žák může interpretovat jinak než byl zamýšlen.V Google Classroom to jde dělat např. rozšířením Vocaroo.

U studentů, kteří nemají možnost technického vybavení doporučuji nerezignovat na kontakt a jednou za čas jim zavolat. Probrat, jak se dítě má, co nás dál čeká ve výuce, co by ho mohlo zajímat…. Mým cílem je, aby se každý žák i v distanční výuce cítil co nejvíce přijímán, oceňován, respektován a v bezpečí.

———————————————-

Zdroj: https://www.cultofpedagogy.com/pod/episode-152/ 

5 praktických tipů, jak v hodinách pracovat s chybou

V sérii o Práci s chybou jsme se zatím podívali na to, proč je chybování důležité, jak překonat strach z chyb. Tentokrát to vezmeme z více praktického hlediska.

Chybami se člověk…….. nevěřím, že někomu mozek sám automaticky nedoplnil … učí. Z toho usuzuji, že to s námi a s vnímáním chyby nebude tak špatné, nebo že základní princip známe alespoň jako tuto stále omílanou mantru. Jak to může vypadat v praxi v hodině, kdy se děti opravdu chybami učí? Společným jmenovatelem všech těchto tipů je, že šetří čas učiteli. Tři z nich navíc po učiteli v podstatě žádnou práci nevyžadují. Vše je na žákovi.  

1) Žák v roli učitele

V mých hodinách se často ozývají spontánní výkřiky. “Máš to blbě!” “Nene, takhle to není!” Dle nátury jednotlivých dětí taky: “Blbost!” “Kravina!” a řada by mohla pokračovat i peprnějšími výrazy. V této chvíli bych jako učitelka mohla přerušit hodinu, připomenout naše pravidla, vzít si chvilku na to, abych připomněla, že mluvíme slušně. Tyhle výchovné momenty si ale schovávám pro příležitosti, kdy se děti vůči sobě navzájem chovají zle. V tomhle případě v tom ale čtu něco jiného.

Kdyby se děti dovedly vyjadřovat kulantněji, jistě by ze sebe místo zoufalého výkřiku dostaly něco jako: “Tohle je tak jednoduché, já tomu bez problémů rozumím a ty to pořád nechápeš.” Já to v tom ale slyším a okamžitě využívám potenciál tohoto sdělení: 

“Tomáši, běž prosím Lucce tamhle do rohu vysvětlit, proč je to podle tebe blbost.”

“Ondro, vezmi si fixu a pojď na tabuli ukázat, jak to teda je.”

Tohle řešení není jen win-win, ale dokonce win-win-win, těží z něj všechny tři strany:

⇾ Já jako učitelka se dál můžu věnovat třídě.

⇾ Vysvětlující dítě si v roli učitele vyzkouší novou kompetenci a formuluje daný koncept tak, aby ho mohl předat někomu jinému (což každý, kdo učí, ví, je jedna z nejlepších cest, jak se něco naučit)

⇾ A dítě, kterému je vysvětlováno, se nemusí cítit trapně před celou třídou, nemusí znovu poslouchat učitelku a od vrstevníka to prostě bere lépe.

Osobně mám stále v hlavě moment, kdy jsme se při angličtině učili hodiny, já jsem s sebou asi čtrnáct dní tahala metrový model hodin s pohyblivými ručičkami a celkově jsme s tím dost bojovali. V jednu chvíli všichni pracovali na zadaném úkolu, jen Toník koukal z okna a nic nepsal. 

“Honzo, vezmi Toníka támhle k hodinám a vysvětli mu ještě jednou, jak to s těmi hodinami funguje.”

To, co se dělo pak, mi vyrazilo dech. Honza s Toníkem strávili u hodin tolik času, že si k nim nakonec přisunuli židli. Honza neúnavně točil ručičkama a pořád dokola vysvětloval, zkoušel Toníka, chvílemi se z něj taky chytal za hlavu. Musím přiznat, že jsem na ně během hodiny úplně zapomněla. Na závěr jsem si jich naštěstí znovu všimla. Honza dělal závěrečné zkoušení a Toník řekl deset časů za sebou správně. Radost v jejich očích, spontánní plácnutí a Toník, kroutíc hlavou: “To je hustý!” To byl jeden z těch momentů, pro které učím. Ten, který mě dokáže nabít i půl roku po tom, co si na to vzpomenu.  

2) Žák si opravuje svůj test

Po napsání testu nejprve s dětmi na tabuli stanovíme stupnici, jak daný test obodujeme a oznámkujeme. Vždy mě překvapí, jak jsou při tomhle kroku děti na sebe přísné. Potom si každý vezme svůj test a podle výsledků si ho každý sám opraví. Výsledky mají buď promítnuté, nebo si je společně říkáme, nebo si správné řešení musí najít v učebnici. Vždy mě baví debaty na téma: “Takže tohle mám špatně a mám za to nulu.” Tady to děti občas zkouší usmlouvat, ale společnou konzultací se všemi si pro každý test stanovíme jasná kritéria. 

Někoho možná napadne, že je to skvělá příležitost, aby děti podváděly. Já tuto zkušenost nemám. Aby odolaly pokušení, mají za úkol vzít si na opravování jinak barevnou tužku, což většinou dělají s radostí, protože příležitostí psát tou skvělou růžovou jinak moc nemají. 

Pozitivní efekty této strategie jsou mnohé – snížení množství času stráveného nad opravami je jen jeden z nich. Děti navíc dostávají okamžitou zpětnou vazbu na svou práci, dokud si ještě pamatují, že nad ní přemýšleli, a jak nad ní přemýšleli. To, že si svoje chyby najdou a opraví samy, navíc vede k lepšímu zapamatování. A to celé dohormady je jednoduchá cesta k formativnímu hodnocení.

3) Žák hledá chybu v cizí práci

To, že dítě najde chybu je pro mě vždy známkou hlubšího porozumění dané látce. Jedná se o úkol vyšší kognitivní náročnosti a posouváme se s ním vzhůru po Bloomově taxonomii. Jedna věc je, když žáci dokáží bezchybně vyplnit cvičení, odpovědět na otázku nebo napsat text. Druhým stupněm ale je umět říct, že je něco špatně, a dalším stupněm pak také umět říct, proč je to špatně.  

Často tedy zadávám dětem cvičení typu “Najdi chybu,” na které navážu metodou Think-Pair-Share, aby si navzájem vysvětlovaly, jak o tématu přemýšlí. Využívám také možnosti, aby si děti opravovaly své práce navzájem.

Je nutné dodat, že práce s chybou je pro děti kompetence jako každá jiná, zvláště, pokud si děti opravují práce navzájem, musíme se samozřejmě nejprve naučit “kulturu” takového opravování.

4) Učitel chybuje a nedělá si z toho hlavu

Často se spletu. Mám toho hodně, hlavou mi víří spoustu věcí a dělám chyby. Obvykle, když mluvím a zároveň u toho píšu na tabuli, na což děti moc rády upozorňují. Vždy jim za to poděkuji, zeptám se, kde přesně je chyba a jak si to mám opravit – další příležitost k učení. 

Během distanční výuky jsem dětem natáčela krátká videa, kde jsem vysvětlovala novou látku. Když jsem se na video znovu podívala, všimla jsem si, že jsem udělala chybu. Instinktivně jsem okamžitě chtěla celé video přetočit znovu, nakonec jsem ale šla s kůží na trh, hlavně teda proto, že jsem byla líná to celé natáčet znovu nebo nějak stříhat. Pro děti to byl další moment, jak se učit. 

Ukázka z pracovního listu pro pátou třídu. 

5) Učitel nedělá práci za děti

“Ve třetí větě má být does ne do.” “Tady u pětky jsi nepřidal -s ke slovesu.” “Son se píše s o, ne s u.” Všechny tyhle věty jsou promarněný potenciál k dalšímu učení. Často pracujeme v pracovním sešitě. Každé dítě pracuje svým tempem, když mají hotovo, přinesou mi práci ukázat. Pokud tam mají chybu, pouze jim to řeknu, často jim řeknu, kolik chyb tam je. Víc ale neprozdradím. Děti se automaticky vrátí na místo, vezmou si třeba k ruce učebnici a chyby si samy najdou a opraví. 

To samé dělám při testu. Děti mi test odevzdají, já ho rychle projdu a cvičení, kde mají chybu, zakroužkuji. Děti si vezmou test zpátky a do konce hodiny mají šanci si chyby najít a opravit. Tuto možnost dostávají pouze jednou, druhé odevzdání je už definitivní. 

Všech těchto pět strategií lze v využívat téměř v každé hodině, nemusí na ně být žádná příprava, většina z nich má na děti vyšší kognitivní nároky, a to je přesně to, o co se ve svých hodinách snažím. Jak pracujete s chybou v hodině vy?