Categories
Do hloubky

Proč používáme vybavování z paměti

S technikou vybavování z paměti jsme se seznámili v překladu článku od Jennifer Gonzales. Nyní se podíváme na to, jak o metodě přemýšlíme my, proč jí používáme, a co na to děti.

Představte si, že navlékáte korálky, a protože nemáte na konci provázku uzel, všechny se vám ze šňůrky sypou na zem. Uděláte malý uzlíček, a pro korálky už je těžší ze šňůrky spadnout. I tak ale stále ještě mohou přes uzlík projít. Čím je uzlík větší, tím pevněji korálky drží, až už máte jistotu, že se vám nikam nerozkutálí. Úplně stejně to funguje s věcmi, které někde slyšíme, vidíme, nebo nás je někdo učí. Pokud si je v mozku neupevníme, rozutečou se, zmizí, a jsou nám k ničemu.

Analogii jsem si vypůjčila z knihy Nauč se to, která nedávno vyšla v českém překladu. Přijde mi velmi trefná. Nákupní seznam, který si nenapíšu, a pak v obchodě marně vzpomínám na tři položky, pro které jsme šla. Slovíčka, která jsem si zapsala do sešitu a při testu si maximálně vybavím, že dané slovo začínalo na “a”, nebo že ho mám podtržené zeleně. To jsou všechno korálky, které se kvůli nedostatečně pevnému uzlíku rozutekly.

Zapomínání k učení patří. Stejně tak by nedílnou součástí učení mělo být i vybavování z paměti (anglicky retrieval practice). Přemýšlení nad informacemi, které jsem kdysi věděla, ale teď si na ně nemohu vzpomenout. Pokud je s tímto přemýšlením spojená nějaká námaha, pravděpodobnost, že vám daná informace zůstane v hlavě déle, je větší (zpevňujete tím totiž váš uzlík).

Představte si, že sedíte s kamarády v hospodě a bavíte se o tom, kdo je na dvoutisícikorunové bankovce. Nemůžete se shodnout. Jeden z vás může okamžitě vytáhnout telefon a správnou odpověď najít. Takový postup ale není spojen s žádnými obtížemi a je velmi pravděpodobné, že za čtrnáct dní můžete vést úplně stejnou debatu. Druhou možností je, že se o tomto tématu budete chvíli bavit. Vybavíte si jednotlivé české bankovky, zapřemýšlíte, kdo je na nich. Zmíníte jména všech osobností, u kterých víte, že na nějakých bankovkách jsou, a snažíte se je přiřadit k jejich hodnotám. Na konci debaty telefon stejně někdo vytáhne a odpověď ověří. V této chvíli jste se ale tématem museli zabývat předtím, než vám někdo správnou odpověď sdělil. Vytvořili jste si k tématu nějaký vztah, zasadili ho do kontextu, veškeré obtíže s vybavováním spojené vedly k tomu, že na nějakou dobu teď Emu Destinnovou nezapomenete. 

Zpět z hospody do třídy. Protože jsem se o fenoménu vybavování, někdy taky nazývaném lovení z paměti, poprvé dočetla v anglické knize Powerful Teaching, zvykla jsem si používat anglický termín – retrieval. Retrieval je jakákoliv situace, kdy žáci musí zapřemýšlet nad tím, co se učili dřív. A slovem dřív, se mohou myslet různé časové úseky – na začátku hodiny, minulý týden, v předchozí lekci, na začátku školního roku, loni.

Ve své praxi používám retrieval z několika důvodů:

  • S každým dalším vybavením s dětmi zpevňujeme uzlík, který se jim tvoří v hlavě. Většina mých žáků nemá velký problém s tím, použít slovíčka, která jsme se učili před půl rokem. 
  • Udržuju děti ve střehu. Moje děti vědí, že se jich kdykoliv můžu zeptat na něco, co jsme se učili v září, a nepřijde jim to divné. 
  • Dětem (a vlastně i sobě) zvědomuji, co všechno jsme se už naučili. Moji žáci nevnímají angličtinu jako cestu od kapitoly ke kapitole, kdy jakmile probereme lekci 5, už se k dané gramatice a slovní zásobě nikdy nevrátíme. K obojímu se vracíme pořád.
  • Šetří mi to čas na přípravy. Používám pár osvědčených retrieval technik, které zařazuji do každé své hodiny. Někdy se jedná o aktivitu na dvě minuty, někdy s ní klidně můžeme strávit celou hodinu. Podrobně o těchto aktivitách v následujícím článku. 

Vždy, když začnu učit novou třídu, vysvětlíme si pojem retrieval na jedné z prvních hodin. Sdělím dětem, že nás nějaká forma vybavování bude provázet každou hodinou a vysvětlím, proč je to důležité. Děti si na to rychle zvyknout a dokáží přínosy ocenit.

Výběr ze zpětných vazeb z páté třídy:

“Na hodinách mi vyhovuje retrieval. Že se pořád vracíme k tomu starému a paní učitelka nám nedovolí zapomínat.”

“Líbí se mi retrieval, že ho děláme každou hodinu a pak si pamatuju slovíčka.”

Pokud chcete vybavování z paměti do svých hodin také zařadit, máme pro vás průvodce, kde najdete inspiraci na aktivity, které můžete začít hned používat.

Advertisement
Categories
Do hloubky

Jak posilovat primární sociální potřeby

Ohrožení našich primárních sociálních potřeb vyvolává silnou emocionální reakci, v jejímž důsledku se uvolňuje stresový hormon kortizol. To má dopad naši kreativitu a produktivitu a způsobuje reakci vyhýbání.

Pokud jsou naopak naše sociální potřeby uspokojovány, uvolňuje se dopamin, hormon štěstí, kterého se neumíme nabažit a máme tendenci opakovat chování, které k uspokojení potřeby vedlo.

Primárních sociálních potřeb je celkem pět. Jsou popsány v následujícím textu. Spolu s popisem jsou zde identifikovány situace, ve kterých dochází k ohrožení těchto potřeb, často ilustrovány na konkrétních replikách, kterým je lépe se vyhnout. Na druhou stranu jsou zde popsány i konkrétní strategie, které můžeme využít k tomu, abychom tyto potřeby posilovali.

1) Status (postavení)

Status souvisí s relativní důležitostí člověka ve skupině, ale i před sebou samým. Ohrožení statutu nastává například tehdy, když nás někdo hodnotí.

Co dělat, abychom status druhého NEOHROŽOVALI?

  1. Nehodnoťte. “Pořád jenom vyrušuješ.”
  2. Nesoustřeďte se pouze na to negativní “Vaše prezentace byla zbytečně dlouhá a chyběly vám tam zdroje.”

Jak můžu status POSILOVAT?

  1. Oceňujte. „Mám radost, že se všichni dívate na Honzu, když vám něco říká.“
  2. Předávejte odpovědnost. “Slovíčka z dnešní hodiny bude pro všechny zapisovat Tomáš.”
  3. Poskytujte příležitosti k rozvoji dovedností “Kluci, pojďte se mi podívat na ten počítač, nevím, co s ním je.”

2) Certainty (jistota)

Když něčemu nerozumíme, nebo si nejsme jisti, náš mozek začne pracovat více, aby nejistotu kompenzoval a danou neznámou situaci nějak uchopil. Cítíme se ohroženi, což může mimo jiné vést i ke ztrátě soustředění. I když je toleranční hladina vůči míře nejistoty u každého z nás jiná, pocit nejistoty s sebou u každého z nás po nějaké době přináší také pocit ohrožení.

Co dělat, abychom jistotu druhého NEOHROŽOVALI?

  1. Nedávejte nejasná zadání. “Úkol zpracujte buď jako plakát, prezentaci, krátký videoklip nebo jakkoliv jinak vás napadne.”
  2. Nezadávejte komplexní a těžko uchopitelné projekty. “Během celého pololetí vytvářejte váš vlastní pohádkový svět a pište z něj fantasy příběh.”

Jak můžu jistotu POSILOVAT?

  1. Komunikujte své požadavky. “Během prvního pololetí si napíšeme čtyři testy a každý z vás bude mít jeden referát.”
  2. Sdělujte kritéria. “…Pokud budete mít špatně dvě nebo tři odpovědi, dostanete dvojku…”
  3. Formulujte pravidla. “Mluví jen jeden.”

3) Autonomy (samostatnost)

Autonomie je možnost ovlivnit události, které se nás týkají, např. formou volby mezi více variantami. Autonomie nám dává pocit, že máme svůj osud pevně v rukou a máme vliv na věci, které se nám dějí.

Co dělat, abychom autonomii druhého NEOHROŽOVALI?

  1. Nerozkazujte. “Budeš sedět sám tamhle v rohu, protože už se to s tebou nedá vydržet.”
  2. Neřiďte každý jednotlivý krok svých žáků. “Seřaďte se do dvojic, stoupněte si před tamty dveře, tašky si srovnejte napravo pod okno, nezapomeňte si čipy na obědy, vezměte si mikiny, je tam chladno. Jdeme pomalu a potichu.”
  3. Neinterpretujte chování jiných. “Jestli to děláš takhle, tak se nedivím, že to vůbec nefunguje.”

Jak můžu autonomii POSILOVAT?

  1. Dávejte na výběr. “Můžete si vzít buď zelená zadání, ta se zaměřují na základní početní operace, nebo oranžová, která představují větší výzvu.”
  2. Přiberte žáky, aby s vámi spolurozhodovali. “Kolik času na to budete potřebovat?”
  3. Nechte žáky zkoušet jejich nápady. “To je zajímavá myšlenka. Pojďme zkusit, jestli to bude fungovat.”
  4. Nechte na žácích odpovědnost za jejich jednání. “Úkol jsi neodevzdal v termínu. Co s tím uděláme?”

4) Relatedness (propojenost)

Propojenost se týká vztahů s lidmi ve skupině (třídě). Souvisí s místem, které v dané skupině zaujímám, jak vnímám ostatní a jak oni vnímají mě.

Co dělat, abychom propojenost NEOHROŽOVALI?

  1. Nenechávejte věci být. “To si vyřešte nějak sami.”

Jak můžu propojenost POSILOVAT?

  1. Pracujte na vztazích ve třídě. “Dneska si o třídnické popovídáme. Jak se máte? Co jste dělali o víkendu?”
  2. Zajímejte se o své žáky (více v článku Jak na vztahy s dětmi efektivně )
  3. Využívejte mentory (pro nové učitele) a “buddies” (pro nové žáky)

5) Fairness (spravedlnost)

Pokud máme pocit, že se nám děje nespravedlnost, mozek situaci okamžitě vyhodnotí jako ohrožení. Pocit nespravedlnosti může být výsledkem nedostatku základních pravidel, očekávání nebo cílů.

Co dělat, abychom pocit spravedlnosti NEOHROŽOVALI?

  1. Nedávejte najevo, že vám jsou někteří žáci sympatičtější, než jiní (i když to tak má pravděpodobně každý z nás)

Jak můžu spravedlnost POSILOVAT?

  1. Dbejte na dodržování pravidel. “Tomáši, mluvíš, když mluví Anežka.”
  2. Měřte všem stejným metrem. Pokud včera vadilo, že Jirka není přezutý, musí dnes vadit to, že není přezutá Markéta.

Zdroje:

„Komunikace s lidmi v souladu s fungováním mozku“ (Michal Dubec)

David Rock’s SCARF Model (MindTools)

Categories
Do hloubky

Jak na vztahy s dětmi efektivně?

Úryvek z podcastu 152 epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo a kráceno.

Existuje milion způsobů, jak budovat vztahy mezi lidmi, ale já se zabývám tím, jak to dělat, co nejefektivněji s žáky. Když jsem jako učitel začínal, věnoval jsem týdně 10-15 hodin pouze tomu, že jsem se snažil se studenty navazovat vztahy. Šlo o obrovské množství času, které jsem místo hodnocení studentských prací, seberozvoji nebo přípravám hodin, věnoval vztahům. Ptal jsem se sám sebe, jak co nejefektivněji zařídit, aby se moji žáci cítili přijímáni, oceňováni, respektováni a v bezpečí. A myslím, že jsem za ta léta našel řešení: okamžiky. Krátké chvíle se studenty, které jsou autentické. Autentické v tom slova smyslu, že jako učitelé vědomě pracujeme na navázání vztahu s konkrétním žákem. Pojďme si to říct na rovinu. Ne každý si sedí s každým, každá osobnost je jiná. Podle mě je naší profesionální povinností jako učitelů, hledat způsob, jak navázat vztah s každým žákem. Najít cestu, jak mít každého žáka rád.

O co se během těchto momentů snažím je všímat si obyčejných, ale konkrétních věcí. Věcí, které vyplývají z práce žáků. Např. když žák píše o svých zájmech nebo mluví o své rodině a volném čase a pak si o tom s ním povídat. Stejně důležité je si tyto momenty zaznamenávat. Zajistíme tím, že se každému dítěti dostává pravidelné pozornosti. 

Pro učitele na druhém stupni doporučuji spočítat všechny své studenty a stanovit si minimální hranici. Např. je ok snažit se o 30 až 60 vteřinou interakci s každým z žáků jednou denně? Nebo by to pro mě bylo neudržitelně náročné? Pokud si myslím, že to zvládnu, tak by to měl být můj cíl a jeho naplnění bych si měl zaznamenávat. Třeba do obyčejné tabulky. Já si do obyčejných desek u žáka dělám poznámku, zda jsme se bavili o věcech akademických i osobních. Aby v tom byla rovnováha. Místo “fajfky” (jakože splněno) si většinou píšu 2 až 3 slova, abych věděl, o čem jsme se bavili.

Zní to možná trochu roboticky. Mluvit o tom, jak budovat vztahy efektivně. Domnívám se ale, že je to nezbytné, pokud chci dobře opečovávat velké množství vztahů. Což je případ většiny učitelů. Navíc ještě v kontextu toho, když musíte jako učitel zvládat dalších X věcí.

Před lety jsem četl studii o části dětí ve škole, které projdou celým dnem a nikdo s nimi nepromluví. A k tomu my, jako učitelé nevědomky přispíváme, když si záznamy o “kontaktu” nevedeme.

Je potřeba být připraven i na jistou dávku “trapnosti”. Např., když se snažím navazovat vztah s teenagery. Ale vnímám to tak, že je mou povinností se snažit, zkoušet to opakovaně a zlepšovat se. Být připraven na to, že někdy to jde a někdy ne.

Konkrétní strategie pro učení na dálku

S výukou na dálku je problém v tom, že každá škola ji dělá trochu jinak. Snažím se tedy vždycky ptát: jakým nejsnažším způsobem mohu do své výuky zakomponovat autentické momenty v rámci technologie, kterou používám? 

Zoom má “waiting room”, kde můžu studenty pouštět postupně a s každým si popovídat. Na Google Meet si mohu založit samostatný meet a postupně si tam zvát studenty, ke krátkému popovídání. Dalším způsobem je naplánovat si krátká setkání napříč týdnem se 3-4 studenty a s nimi se bavit intenzivněji. Nebo poslat individuální zprávu přes SMS, whatsapp,… Nahrát “video-pohlednici”, tedy video, kde jsem někde venku a zdravím celou třídu. Nebo jednou za měsíc připravit podobný pozdrav individuálně pro každého studenta. To je samozřejmě velmi časově náročné, takže je dobré to promyslet.

Dalším způsobem je zakomponovat momenty podporující vztah do práce, kterou už dělám. Například do zpětné vazby na studentskou práci. Z výzkumu vyplývá, že žáci, kteří dostanou zpětnou vazbu audio formou, namísto textové, až 3x více použijí doporučení ze zpětné vazby pro další práci a se zpětnou vazbou jsou mnohem více spokojeni. Vědci to zdůvodňují tím, že ze zvuku mnohem snáze poznáme “náladu”. Audio zpětná vazba může znít mnohem laskavěji nežli strohý text, který si žák může interpretovat jinak než byl zamýšlen.V Google Classroom to jde dělat např. rozšířením Vocaroo.

U studentů, kteří nemají možnost technického vybavení doporučuji nerezignovat na kontakt a jednou za čas jim zavolat. Probrat, jak se dítě má, co nás dál čeká ve výuce, co by ho mohlo zajímat…. Mým cílem je, aby se každý žák i v distanční výuce cítil co nejvíce přijímán, oceňován, respektován a v bezpečí.

———————————————-

Zdroj: https://www.cultofpedagogy.com/pod/episode-152/ 

Categories
Do hloubky

Slovní, formativní, sumativní…

S blížícím se pololetním vysvědčením vydalo Ministerstvo školství manuál k pololetnímu hodnocení. Doporučilo využívat k hodnocení slovní hodnocení. České školství bzučí jako včelí úl. Jak máme psát slovní hodnocení? Jak vypadá formativní hodnocení? Pojmy létají éterem, sociálními sítěmi, na poradách se řeší, jak na to, a všichni počítají, kolik času jim zabere ona slovní hodnocení napsat. 

Ale jak to tedy je? Je slovní hodnocení formativní hodnocení? Je slovní hodnocení účinnou zpětnou vazbou? K čemu která forma hodnocení slouží? Má být vysvědčení formativní?

Jaké tedy máme momentálně možnosti naše žáky hodnotit?

Můžeme je hodnotit sumativně. Sumativní hodnocení popisuje stav v jistém období. Typicky sumativním hodnocením je známkování (klasifikace). Ohodnotím žákovo úsilí/dovednost/znalost/kompetenci/aktivitu (dále jen pokrok) nějakou hodnotou. Shrnu to do sumy. Sumativní hodnocení může mít ale i formu slovního hodnocení. Pokud žákův pokrok popíši jaho shrnutí stavu, podávám žákovi zpětnou vazbu, ale vlastně jej hodnotím sumativně. Shrnuji. Nepobízím k rozvoji.

Příklad sumativního slovního hodnocení:
V matematice jsi zvládl všechna probíraná témata.  
V matematice jsi zvládl většinu probíraných témat. Nepodařilo se ti ovládnout písemné sčítání a odčítání.

Další možností je formativní hodnocení, ve smyslu efektivní zpětné vazby. Formativního hodnocení jen známkami nedocílíme. Tento typ hodnocení znamená nejen shrnutí proběhlého, ale obsahuje i jistá doporučení, akce, které může žák vykonat pro to, aby se zlepšil (nikoliv tedy  “feed back”, ale “feed forward”). Pokud má být formativní zpětná vazba účinná, musíme si udělat čas na to, ohodnotit (ocenit, podpořit) právě ten nový krok, který žák na základě naší zpětné vazby udělá. Jak má účinná formativní zpětná vazba vypadat se můžeme dočíst třeba zde.

Příklad formativního slovního hodnocení:
Všechny rovnice se ti podařilo správně vyřešit. Doporučuji se zaměřit na zápis příkladů. Pečlivá úprava ti může v budoucnu pomoci s řešením složitějších zadání. 
Podařilo se ti vyřešit jeden ze čtyř příkladů. Doporučuji ti podívat ještě jednou na úvodní video a vypočítal zkušební příklady.

K čemu nám můžou být jednotlivá hodnocení z dlouhodobého hlediska užitečná? 

Formativní hodnocení (i pouze ve smyslu efektivní zpětné vazby) se hodí při dlouhodobé práci s dětmi, při předávání jejich odpovědnosti za učení, ve chvílích, kdy aspirujeme na změnu pokroku dítěte, na efektivní učení dítěte.  

Poznámka:
Formativní hodnocení (formative assesment) je pojem, který zavedl D. Wiliam a který označuje celkový učitelský přístup k učení a k žákovi. Sám D. Wiliam říká, že kdyby měl tu možnost, zpětně by upřednostnil pojem “formativní výuka”. 
Nejen v Čechách se často pojmem formativní hodnocení míní efektivní zpětná vazba. I tento článek pracuje s oběma významy. A to zejména proto, aby je alespoň částečně vysvětlil. 

Sumativní hodnocení slouží k uzavření jisté kapitoly, ke shrnutí, ke zhodnocení dosaženého. 

A jak je to tedy s vysvědčením? Máme hodnotit formativně nebo sumativně? 

Domnívám se, že vysvědčení na konci roku ukončuje jednu etapu a je tak nutně sumativní. Pololetní hodnocení leží v polovině roku a mohlo by se zdát, že zde aspirujeme na změnu pokroku. Na změnu v druhém pololetí. Ovšem i pololetní vysvědčení ukončuje jistou etapu.  A hlavně, je to uzavření jisté etapy, děti nemají možnost toto hodnocení svým chováním nijak změnit. 

Vysvědčení by tedy mělo být sumativní, a to jak pololetní, tak závěrečné. Detailní argumentaci, proč formativní hodnocení na vysvědčení nepatří najdete například zde.

Musím si tedy vybrat? Sumativně nebo formativně?

Různé formy hodnocení se v efektivní třídě mohou kombinovat. Stejně tak jako některé práce hodnotí učitel, jiné si děti hodnotí samy, další hodnotí vzájemně, tak můžeme v průběhu školního roku poskytovat formativní zpětnou vazbu a na vysvědčení použít sumativní hodnocení. 

Když je vysvědčení sumativní, v čem tkví výhoda slovního hodnocení? Proč nepoužít klasifikaci? 

Osobně se domnívám, že rozdíly jsou zjednodušeně dva až tři:

Slovní hodnocení lépe popíše pokrok (pokud umíme dobře používat popisný jazyk, máme stanovena kritéria, tzn. víme, co hodnotíme). 

Slovní hodnocení nám dává možnost dotknout se více aspektů pokroku. Můžeme hodnotit dovednosti, znalosti, nasazení. Ovšem to nám umožňují i známky, jen si nesmíme vystačit s jednou, shrnující (je možné využít hodnocení v předmětu podle více kriterií – používá např. Gymnázium přírodní škola).

Slovní hodnocení je časově náročnější. 

Z výše uvedeného vyplývá, ze rozhodnout se pro slovni hodnoceni 14 dnů před uzavřením klasifikace je učitelská sebevražda a zcela neefektivní práce tisícovek učitelů. Nerozumím tomu, proč k tomu ministerstvo vybízí. Domnívám se, že kdyby si školy zvolily svá kritéria (např. znalost učiva předmětu, kompetence dle RVP,  schopnost práce v distanční vyuce, atd…) a tato kritéria ohodnotila známkou, bude to všem mnohem prospěšnější.

Shrnutí na závěr 

Myslím si, že pololetní vysvědčení nemá být formativní, ale sumativní. Pokud jsme doposud známkovali, nic známkami nezkazíme, pokud v nich zohledníme to, co bychom popisovali ve slovním hodnocení slovy. Pokud chceme vynaložit úsilí ke slovnímu hodnocení, popišme popisným jazykem, co se dětem v minulém pololetí dařilo a co ne. A počítejme s dost velkou časovou dotací. 

Poznámka 2:
Nikdy v životě jsem nehodnotila jinak než slovně. Nesouhlasím jen s tím, že by se učitelé měli během čtrnácti dnů, navíc v současné už tak vyšponované situaci, naučit slovně hodnotit.

Pokud vás náš článek zaujal, jsme potěšeny. Co si o něm myslíte? Jak tyto pojmy vnímáte vy? Přemýšlíte nad tím, jak nejefektivněji využít čas při podávání zpětné vazby studentům? Nebo vás formy hodnocení nezajímají a vyhovuje vám něco dle vlastních zkušeností? Ať tak či tak, budeme rády, když nám o tom napíšete na triucitelky@gmail.com. Vítáme i další nápady a tipy!

Categories
Do hloubky

Proč jsou chyby pro učení nezbytné?

Už před rozhodnutím stát se učitelkou jsem měla jasno v tom, že chyba patří k učení. O tom, že chyby prospívají našemu mozku a podporují učení, mluví přední kapacity nejen ze školství a dokládají to i výstupy respektovaných výzkumů (*pro přehlednost textu jsou zdroje uvedeny na konci textu).

Časem mi ale došlo, že v českém veřejném prostoru možná chybí jasně vyřčené důvody, proč je dobré chyby dělat, a především, jak s chybami pracovat. Jak jinak si vysvětlit rozruch, který vzbudila nástěnka učitelky Denisy Machoňové Tiché, která pro děti chybu připodobňuje ke kamarádce, a kterou na sítích během několika dnů sdílely tisíce lidí?

“Ale chirurg přece nemůže dělat chyby!”

Jsem alergická na argumenty o tom, že nelze děti a žáky ve školách podporovat ve vnímání, že chyba je v pořádku, protože v životě a povolání není možné chybovat. Často se v takových chvílích argumentuje povoláním lékaře nebo ředitelem jaderné elektrárny, která v nás vzbuzují respekt. Podobná tvrzení nedávají smysl ze tří důvodů:

Za prvé, pokud se bavíme o kontextu základního školství, je řeč o dětech ve věku zhruba 6 až 15 let, které mají do řízení elektrárny nebo operace mozku dost daleko. Na základní škole by si naopak měli osvojit strategie efektivního učení a vhodných “přístupů” k životu, kam patří i konstruktivní práce s chybou. 

Za druhé, podobné argumenty jen posilují stigmatizaci chybování a tváří se, jako kdyby dospělí a profesionálové nechybovali. Ale chyby děláme všichni, jen nám nemusí být příjemné o nich veřejně mluvit. Chybují špičkoví neurochirurgové, hasiči, zakladatelé firem i manažeři, rodiče, politici, grafici, učitelé, i ti slovutní vedoucí jaderných elektráren. Prostě všichni.

Za třetí, tvrdit, že někde chyby dělat nelze, vytváří pocit, že pokud chyba nastane, je to něco špatného. Jde o tabu, o něco, co v práci, ve škole nebo doma nemá své místo. Místo toho, abychom se soustředili, jak chybu napravit a poučit se z ní (což je při práci s chybou zcela klíčové), často cennou kreativní kapacitu spálíme na tom, že se chybu snažíme zamaskovat nebo ututlat. Což není nic jiného než nekonstruktivní a škodlivý návyk, který nám ani dětem nijak neslouží. To, co je škodlivé, není chyba, ale náš postoj k ní. 

Pojďme si pro jednou ujasnit, proč jsou chyby ve škole žádoucí

  1. Mozek je díky chybám aktivnější 

Vědci z prestižní Caltech univerzity na základě magnetické rezonance mozku dokázali, že když chybujeme, spouští se v mozku okamžitá vlna mozkové produktivity. Nemusíme si ani uvědomit, že jsme chybu udělali a mozek už pracuje. Díky zvýšené aktivitě mozek informace kóduje hlouběji. To vede k většímu zapamatování, ke kterému by nedošlo, když bychom měli všechno správně. 

  1. Mozek potřebuje věci opakovat

Neurovědec Daniel Willingham v knize Why Don’t Students Like School?  říká, že aby se děti a studenti mohli zlepšit v nějaké složitější činnosti (ať jde o počítání rovnic nebo naučení anglických slovíček), potřebují danou činnost opakovat. Pokud však penalizujeme za chyby, klesá u dětí chuť danou věc trénovat a jejich studijní pokrok stagnuje. Pokud odmítáme chybu jako něco nepatřičného, zamezujeme tím mozku, aby fungoval, jak potřebuje.

  1. Práce s chybou jako kompetence do života

Domnívám se, že dochází k nepochopení toho, proč by mělo být dětem umožněno ve škole bezpečně dělat chyby a “selhávat”. Kromě popsaných blahodárných efektů na fungování mozku a učení jde také o budování kompetence “práce s chybou”. K chybám bude docházet, ať se nám to líbí, nebo ne. Přijmout chyby na milost ve škole nemá vést k výchově nezodpovědných diletantů, právě naopak. Cílem je, aby si děti v bezpečném a nízkorizikovém prostředí vyzkoušely, jak na chyby reagovat a pracovat s nimi. Budou se v životě při chybování hroutit a všechno tutlat? Nebo se k chybě postaví proaktivně, poučí se, a posunou se dál? Ukazuje se, že právě přístup k chybě je to, co odděluje úspěšné od neúspěšných.  

Všechno tohle vím, ale…

Teď už víme, že chyba k učení a životu patří. V příštím díle se podíváme na to, jak chybování, ať už své vlastní nebo dětí, může prožívat učitel ve třídě a co s tím lze dělat. Protože fakt, že známe vědecké argumenty a máme vlastní názor ještě neznamená, že nám v tom bude dobře. Co tedy s autentickým prožíváním a strachu z chyb u učitelů? Dočtete se v článku Jsem učitelka a bojím se dělat chyby. A pokud hledáte inspiraci, jak chyby v hodině vytěžit na maximum, doporučujeme článek 5 praktických tipů, jak v hodinách s chybou pracovat

Zdroje:

The Many Errors in Thinking About Mistakes (New York Times)

Why We Should Embrace Mistakes in School (UC Berkeley, the Greater Good Science Center)

Magnetická rezonance mozku a chyby (Cell.com) 

Why Don’t Students Like School? (Daniel Willingham)

Úspěšní nechybují méně, jen lépe s chybou pracují, ukazuje průzkum. Mnoho českých učitelů se ale chyb bojí (Eduzín)