Categories
Učitelská duše

Co může vedení školy dělat pro své učitele?

Úryvek z podcastu 179. epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo, kráceno a přizpůsobeno českému kontextu.

Nejprve krátká osobní zpověď Jennifer Gonzales:

Já sama už nejsem učitelka, protože vím, že kdybych to zkusila, už bych to nezvládla. V minulosti jsem to dávala. Tak nějak. Byla jsem mnohem mladší, bezdětná, učila jsem češtinu a literaturu na druhém stupni. Samozřejmě jsem po příchodu ze školy trávila minimálně dvě hodiny přípravami, pravidelně jsem spala pět hodin denně a často mi lidé říkali, že jsem workoholik. Ale dávala jsem to.

Když se mi narodily děti, všechno se změnilo. Už žádný čas po vyučování, kdy jsem mohla plánovat a opravovat, už žádná shovívavost vůči poradám, které se o patnáct minut protáhly, už žádná vůle jít do školy v neděli a dohnat všechny resty. Poté, co jsem jedno pololetí za mohutné podpory celé rodiny zkusila učit, jsem se rozhodla na pár let s výukou přestat, protože mi bylo jasné, že nemůžu být zároveň skvělá máma a skvělá učitelka

To bylo v roce 2005. Měla jsem další děti, ale pořád jsem plánovala, že se vrátím. Chtěla jsem zůstat doma, dokud děti nepůjdou do školy, a pak znovu nastoupit. Nakonec bylo všechno jinak. Přišly jiné příležitosti, založila jsem si webovou stránku a už se k učení nikdy nevrátila. Stále se mě ale někdo ptá, zda bych to udělala. Na rovinu. Ne. Kromě toho, že bych nemohla dál psát blog, zkoumat trendy v učení a nahrávat podcast, je taky pravda, že už ve svém životě nechci stres a nerovnováhu, která je s učitelstvím spojená. Stresovalo mě to v roce 2005, vůbec si nedokážu představit, co by to se mnou dělalo v roce 2021. 

A to je fakt škoda, protože vím, že bych byla skvělá učitelka. Ani tehdy jsem nebyla špatná, ale teď? S tím vším, co vím teď? Byla bych skvělá. A stejně bych do toho nešla. Protože vím, kolik času mimo třídu se od učitelů vyžaduje, kolik zbytečností a naprostých hovadin má každý učitel naloženo nad rámec své výuky. Jsem si 100% jistá, že bych to nezvládla. 

Pokud v tom vy pořád ještě jste, balancujete na hraně a chcete s tím vším seknout, věřte, že problém není ve vás.

Problém NENÍ ve vás.

Kde teda je? Proč je tolik učitelů nespokojených? Dala jsem tuhle otázku na twitter a dostala jsem stovky odpovědí. Hlavním problémem je, naprosto nepřekvapivě, nedostatek času. 

Je obecně známo, že učitelé nikdy nemají dost času na to, aby dělali svou práci dobře. Táhne se to už po generace. Zhoršilo se to se systémem jednotných přijímacích zkoušek a státních maturit jako jediného měřítka úspěchu. Už před covidem nebyl žádný čas na důkladné plánování, spolupráci, nebo hodnocení studentských prací.

Nyní tento problém akorát dosáhl epických rozměrů.  

Děje se to navzdory všemu, co jsme se během pandemie naučili. Když se svět na chvíli zastavil, vedlo to mnoho z nás k reflexi, jak hektický náš život byl. Byli jsme odhodlaní nikdy znovu nenajet zpátky do toho frenetického režimu. Bohužel se zdá, že to podobně necítili všichni.

Hlavně ne ti, kdo řídí školy.  

Místo, aby se snažili k věcem přistoupit jinak, mnoho ředitelů se hned rozjelo na plný plyn a jako prioritu si nastavilo dohnat co nejvíc toho, co bylo zmeškáno. Jako by každý mohl prostě učit a učit se dvakrát rychleji. “Jsme pozadu a musíme pracovat extrémně tvrdě, abychom všechno dohonili.”  

K tomu všemu se přidávají ještě úplně nové věci: nové technologie, nové ŠVP, nové programy. Tyhle věci můžou být dobré, dokonce skvělé, ale pořád jsou nové, takže zvládnout je vyžaduje čas.

Další extra práce je spojená s novými požadavky v době covidu. Pomáhání studentům dohnat zmeškanou látku, hybridní výuka, karantény, nedostatek personálu, neustálé suplování. 

Tohle všechno dohromady vede k psychické deprivaci učitelů. Když nestíháme, má to na nás hrozné následky. Když jedu pozdě a zaseknu se za pomalým autem, nepoznávám se. Když o tom mluvím teď, zní to trapně. Mám rychlejší tep, nadávám na každou prkotinu, nesnáším všechny ostatní na silnici a kleju. Každá další věc, která nejde podle plánu, ze mě dělá nepříčetného šílence. V určitý moment, když se zácpa nerozjede a už je jasné, že nedorazím včas, dostanu se nakonec do katatonického stavu, kdy se odevzdám situaci a jsem pouze otupělá. 

To je stav, ve kterém se mnoho učitelů nachází každý den. V trochu umírněné formě. Neběhají po chodbách a nenadávají každému, kdo se jim připlete do cesty, ale chronický nedostatek času v jejich životech znamená, že si nemohou dovolit chybovat. Nemají ten luxus, aby si promysleli, co budou se třídou dělat nebo procházeli studentské práce a přemýšleli, jak zlepšit zadávání instrukcí. Pokud jsou neustále ve stresu, naprostá většina jejich znalostí, zkušeností a intuice přijde vniveč. 

Co v současné situaci nepomáhá, i když by se na první pohled mohlo zdát, že ano?

  1. Povrchní kecy o péči o sebe bez jakýchkoliv strukturálních změn. 

Podporovat učitele v tom, aby meditovali, pěstovali mindfulness, dávali si bublinkové koupele, zašli si na mani-pedi… Nic z toho neřeší skutečný problém. Naopak to mnoho učitelů vnímá jako urážející, když jim jejich vedení jedním dechem nabízí zvýhodněné wellness pobyty hrazené z FKSP a druhým dodávají, jaké další požadavky na ně v tomto pololetí budou mít. 

  1. Neupřímné pozvání ke spolupráci. 

Pokud se ptáte učitelů na jejich názory, měly by tyto názory také mít nějakou váhu. Pokud už jste se předem rozhodli, jakým způsobem něco změníte, ptát se na názor učitelů, který stejně nevezmete v potaz, je jen plýtvání časem. 

  1. Neočekávaná nebo krátká volna 

Pokud jde o náročnou kognitivní práci, volný čas není součtem všech jeho částí. Pět minut tady, sedm tamhle, dalších dvacet po obědě. To není to samé, jako když vědí, že budou mít hodinu času, kdy je nikdo nebude rušit. Ačkoliv je fajn nečekaně skončit poradu o deset minut dříve, nebo si na poslední chvíli spojit třídy, učitelé tento druh volna nevyužijí naplno. Pokud jim dáte k dispozici delší blok, o kterém vědí dopředu, mohou si ho naplánovat a efektivně ho využit. 

  1. Povzbuzování 

Pokud řeknete plné sborovně, že všichni dělají skvělou práci, půjde to pravděpodobně jedním uchem dovnitř a druhým ven.

A co tedy může pomoci?

  1. Méně kratších porad

Existuje tolik způsobů, jak udělat porady efektivnější. Zkrátit je, dělat jich méně, předávat většinu informací učitelům emailem, vyžadovat docházku pouze od učitelů, kterých se probírané téma bezprostředně týká, být nekompromisní, pokud se hovor stočí mimo téma. 

  1. Žádné novinky. 

Stále ještě není vhodná doba na přechod z Bakalářů na jiný systém, malování celé školy, nebo nové programy, do kterých se zapojí celá škola. Mnohem účinnější je zaměřit se na stabilitu, kvalitu a budování vztahů a bezpečného prostředí pro všechny. Je v pořádku nějaké dobré nápady prozatím pustit. Pokud ve škole nějaká změna probíhá, zkuste najít způsob, jak učitele prozatím ušetřit její plné implementace. Proberte společně, které věci teď můžete pozastavit. Může to počkat rok. Může to klidně počkat i dva. Není kam spěchat.

  1. Lepší rozdělení úkolů nad rámec výuky 

Proč musí mít učitelé pořád dozor na chodbě? Nebo v jídelně? Suplovat? Mít zodpovědnost za stav třídy po poslední hodině, zodpovědnost za to, jak vypadají šatny, zodpovědnost za přístupová hesla svých žáků…? Učitelé jsou vystudování profesionálové, kteří jsou placeni za svou expertizu. Vysávání jejich energie a času úkoly, které by zvládl každý student peďáku po prvním ročníku, je skandální plýtvání kvalifikovanou pracovní silou.

  1. Čas ve třídě je nedotknutelný

Snažte se maximálně omezit situace, kdy je učitel při výuce rušen. Komunikujte tyto situace s učiteli předem. Respektujte čas, kdy učí. Hledejte řešení spolu se svými učiteli.

Zdroj: https://www.cultofpedagogy.com/barely-hanging-on/

Advertisement
Categories
Učitelská duše

Z terénu: autentický záznam hodiny při distanční výuce

Celkem důstojně jsem zakončila němčinu v sedmičce a zbývá mi krásných 25 minut, abych se připravila na angličtinu v pětce. Mám v plánu skupinovou práci. Po dvou neúspěšných týdnech, výměně internetového připojení a pořízení druhého monitoru věřím, že tentokrát Google Breakout Rooms konečně zafungují. Všechny Meety radši spouštím dřív. S vypnutým mikrofonem a vypnutou kamerou dokončuji přípravy. 

Honza s Jonášem se připojili o čtvrt hodiny dřív. Dělám, jako že na Meetu nejsem. 

Jonáš: ”Ahooooj, Honzo.” 

Honza mává před webkamerou falešnou injekční stříkačkou a předvádí, jako by si něco píchal do předloktí. “Já fetuju,” oznámí suše Jonášovi místo pozdravu. 

Jonáš se vůbec nenechá vyvést z míry: “ A co fetuješ? To jsou steroidy, aby ti narostly svaly?” 

Honza stálé soustředěně sleduje stříkačku a pomalinku stlačuje píst: “Ne, to je heroin.” 

Jonáš považuje toto téma za probrané a přechází k dalšímu: “Těšíš se na Vánoce, Honzo?” 

Honza: ”Jo.”

V podobně Beckettovském duchu se rozhovor nese dál, postupně se připojují další děti, ukazují si přes obrazovku videa z TikToku, Monička básní o tom, jak miluje nějakého zpěváka a nutí ostatní, aby jí potvrdili, že je úžasný. 

10:09. Hypnotizuju hodiny. 10:10. Hluboký nádech. Hluboký výdech. Zapínám mikrofon, Zapínám kameru.

Rázem mi v hlavě skrz sluchátka exploduje variace na téma: “Dobrý den, paní učitelko” (páťáci ještě zdraví, u sedmáků je vždy hrobové ticho). Na obrazovce mám dvanáct různých dětí a k tomu čtrnáctkrát Štěpána. Už takhle se každou hodinu modlím, aby to mé připojení ještě aspoň jednou zvládlo a Štěpán mi dělá tohle? Využívám magického čudlíku a z Meetu ho vyhazuju. Zmizí všech čtrnáct Štěpánů naráz. 

Pozdravím všechny děti. Děti mě pozdraví znovu. Poprosím Anetku, aby si vypnula mikrofon, protože do mého výkladu slyším vysílání ČT24 z televize z obýváku. “Paní učitelko,” ozve se z jednoho čtverečku. Nadechnu se, vydechnu a klidným hlasem zopakuji svoji mantru online výuky: “Nikdo na mě nebude volat paní učitelko. Pokud chcete něco říct, přihlašte se, nebo napište do chatu aaa.” (Některé děti mají nainstalované rozšíření na přihlašování, některé ne). 

Do chatu mi naskáče několik aaa. Terezka pošle zoufalé aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa. S klidným hlasem vyjmenuju všechny děti, které se hlásí o slovo, abych je ujistila, že se na všechny dostane. Začínám odbavovat jednotlivé děti.

“Ano, Jáchyme?”

“Paní učitelko, já se omlouvám, že jsem kejchnul.”

“Co potřebuješ, Terezko?”

“Já jsem vám, paní učitelko, jenom chtěla říct, že jsem ten úkol neodevzdala, když jsme ho měli odevzdávát, protože jsem nevěděla, jak to má být. Ale dneska ráno už jsem to najednou věděla a tak jsem ho udělala.”

Připojuje se Tobiáš. “Paní učitelko, já se omlouvám, že jsem přišel pozdě, já jsem byl na záchodě.”

… V podobném duchu se nese prvních 10 minut z našeho 30 minutového Meetu. Většina dětí mi potřebuje sdělit alespoň jednu naprostou nevýznamnost z jejich životů. Rozumím jim a poslouchám. Trochu mě vyděsí, když si Anička v mém pravém dolním rohu obrazovky najednou před kamerou vyhrne mikinu, vypne prsa a zálibně si je pár vteřin prohlíží. Vypadá to, že jsem ale jediná, koho to znepokojuje. Budu se muset zeptat paní učitelky třídní, zda to dělá často.

Připravuji se na vrchol dnešního Meetu, rozdělím děti do skupin. Padá mi celé připojení, musím se k Meetu znovu připojit a děti mě neslyší. Odpojuji se tedy ještě jednou, potím se a zavrhuji myšlenku na skupinovou práci. Rychle vymýšlím alternativní plán. “Děti, které nemají hotovou práci v Google učebně si jí otevřou a dodělají, ostatní se připojí na Kahoot.” Do konce zbývá 10 minut. 

Posledních pět minut pak věnujeme tomu, že se hezky rozloučíme. Děti mají za úkol rychle přinést před kameru něco, co začíná v angličtině na P a zamávat tím ostatním. Mávám na děti talířem a nemůžu se nesmát záplavě mávajících propisek, tužek a papírů. A taky Jáchymovi, který nepochopil zadání, myslel si, že slovo má začínát na P v češtině a mává před kamerou svojí vyděšenou čivavou. 

Akademicky jsme dnes nedosáhli prakticky ničeho. Ale všechny “svoje” děti jsem slyšela, viděla, vyslechla a prostě jsme zase půl hodiny, i když jen virtuálně, strávili spolu. A o tom to má v téhle době být.   

Jaké jsou vaše nejbizarnější zážitky z online hodin? Co všechno už jste před kamerou viděli? Co všechno se pokazilo? A co se podařilo?

Categories
Učitelská duše Změna postojů

Jsem učitelka a bojím se dělat chyby…

V minulém článku jsme psaly, proč jsou chyby pro učení nezbytné. Dnes se podíváme na to, jak zkušenosti ze školních let a výchovy, mohou podmiňovat prožívání současných učitelů ve třídě. 

Když nad tímhle tématem přemýšlím, cítím se nesvá. Připadám si trochu jako na na setkání Anonymních Učitelů, kdy si vezmu slovu a trochu nemístně se doznám: “Ahoj, jsem učitelka  a bojím se dělat chyby.”… Ano, přese všechno co zaznělo v předchozím článku o užitečnosti chybování jsem zjistila, že s tím mám problém.

Do školství jsem šla přesvědčená o tom, že chyby jsou součástí učebního procesu a pokroku a jako učitelka chci děti vést ke zdravé práci s chybou. Jenže ouha. Velmi záhy po vstupu do třídy se ukázalo, že i když o chybě přemýšlím jako o přirozené, ba nezbytné součástí učení, moje autentické reakce jsou zcela jiné. 

No, to máš špatně…

Když jsem poprvé v hodině matematiky na prvním stupni viděla, jak děti v úlohách sekají chyby, znervózněla jsem. Cítila jsem, že mě opouští jistota, že mi v tom není příjemně, že mám tendenci dětem věci hned vysvětlovat, zrychlit, v podstatě zamaskovat, že chyby udělaly, abych si v hlavě mohla odškrtnout, že jsme danou věc prošli a tím pádem ji přece děti umí.

Jindy, když jsme cestovali po slepé mapě ČR, jsem zjistila, že mám chybu v přípravě a děti po mapě “nedojedou”, kam potřebuji pro další aktivitu. Cítila jsem se zahanbeně, že bych to všechno měla mít perfektně připravené. S pocitem trapnosti jsem se k ní přiznala a reakce dětí mě zarazila. Jednak chybu našly, opravily a poradily, co mám příště udělat jinak. Dodnes to pro mě je jeden z nejsilnějších AHA momentů, který mi pomohl na svém prožívání pracovat.

I tak se mi pravidelně v hodinách angličtiny na druhém stupni stávalo, že žáci během hodiny pracovali, ale a jejich “propustky”, tedy exit tickets byly plné chyb. Znejišťuje mě to. Co to znamená? Pracují žáci v zóně nejbližšího rozvoje a chyby jsou důkazem učení? Nebo jsem látku odučila blbě?

Kde se ten strach z chyby bere?

Prožívání při chybování dětí mi pomohlo si uvědomit, co mě v životě formovalo. Absolvovala jsem základku v 90. a 00. letech a moji učitelé pracovali především s vnější motivací, známkami a strachem.

Jako dítěti mi přišlo divné být penalizován za to, že se pokouším naučit něco nového a reakcí na naše snažení je červenou tužkou opravený papír. Moje úsilí se pak logicky zcrvklo na to, mít na papíře chyb co nejméně a na konci úlohy ideálně jedničku s hvězdičkou. Bála jsem se zkoušet nové věci, nezajímaly mě otázky nebo postupy, prostě jsem chtěla mít všechno dobře. Bála jsem se dělat chyby. Měla jsem hrůzu z toho, že se ztrapním před třídou a brala jsem chybu jako neúspěch.

Až v kontextu své učitelské praxe jsem si tuto zkušenost uvědomila naplno, se vším pozitivním i negativní, co k tomu patří. Současně mě zamrazilo z toho, jak náročné je přerámovat některé do hloubky vryté vzorce přemýšlení a jednání.

Ale ostatní přece nechybují…

Dalším velkým aha momentem pro mě bylo sdílení něčeho, co se nepovedlo, při přípravě na dráhu učitele se spolužáky. Procházeli jsme společně video-rozbory z výuky se zadáním vybrat povedené momenty z naší učitelské praxe. Měla jsem jako na potvoru nahraný z hodiny jen kousek, na kterém se marně snažím utišit rozdováděnou třídu. Byla jsem nesvá z toho, že mám tenhle svůj “fail” sdílet po ukázkách úspěchů mých spolužáků.

Ale udělala jsem to a zážitek byl vskutku posilující. Řada spolužáků, kteří na ukázkách předtím odvedli skvělou pedagogickou práci, se mnou sdílela, že se jim podobné momenty dějí také, a že se jim ulevilo, že nejsou sami. V kontextu této zkušenosti se mi vybavil TEDx lékaře, podle kterého je špatně, že se  mezi lékaři odrazuje od toho o chybách otevřeně mluvit a sdílet je, což by vedlo k vzájemnému učení. A za sebe dodávám i k velké úlevě. 

Dvě cesty k odbourávání strachu z vlastních chyb

Co mi pomohlo:

  1. Práce zevnitř:
  • Pátrání po mé vlastní zkušenosti s chybami. Mohla jsem jako studentka dělat chyby? Jak na ně chyby bylo pohlíženo ve škole a doma? Co si z toho odnáším do života?
  • Mapování mých emocí v hodinách, jejich zvědomování a neutíkání od nich
  • Reflexe (o tom bude jeden z dalších článků Reflexe, aneb chybou to nekončí)
  1. Práce zvnějšku:
  • Mluvit o tom v bezpečném prostředí, s lidmi, kterým důvěřuji.
  • V přípravách na hodiny s chybami počítat (o tom bude jeden z dalších článků Jak být na chyby připraven po oborové stránce? )
  • Budovat společně s dětmi bezpečné prostředí ve třídě, které s chybami konstruktivně pracuje

Naděje je!

Dobrou zprávou je, že s postupem času a přibývající praxí se ten nekomfortní pocit z chyb dětí zmenšuje. Současně nezastírám, že je to cesta a zbavit se “nesloužících” vzorců nejde ze dne na den.

Tenhle článek vznikl i proto, že pokud tam někde je alespoň jeden další učitel nebo učitelka, které sužuje nesoulad mezi vizí (“chyby jsou ok”) a prožíváním (“chyby mi vadí”) nebo se trápí tím, že o tom nemá s kým mluvit, chci říct, že rozumím, mám to stejně. Pojďme čerpat naději z toho, že na tom lze pracovat 🙂

Také bojujete se strachem? Nebo máte chybování mezi svými oblíbenými aktivitami? Přemýšlíte, co s chybou v další vaší učitelské praxi? Napište nám do komentářů nebo na triucitelky@gmail.com. Rádi se inspirujeme a přidáme vaše tipy do článku. Neboť víc hlav, víc ví.