Úryvek z podcastu 179. epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo, kráceno a přizpůsobeno českému kontextu.
Nejprve krátká osobní zpověď Jennifer Gonzales:
Já sama už nejsem učitelka, protože vím, že kdybych to zkusila, už bych to nezvládla. V minulosti jsem to dávala. Tak nějak. Byla jsem mnohem mladší, bezdětná, učila jsem češtinu a literaturu na druhém stupni. Samozřejmě jsem po příchodu ze školy trávila minimálně dvě hodiny přípravami, pravidelně jsem spala pět hodin denně a často mi lidé říkali, že jsem workoholik. Ale dávala jsem to.
Když se mi narodily děti, všechno se změnilo. Už žádný čas po vyučování, kdy jsem mohla plánovat a opravovat, už žádná shovívavost vůči poradám, které se o patnáct minut protáhly, už žádná vůle jít do školy v neděli a dohnat všechny resty. Poté, co jsem jedno pololetí za mohutné podpory celé rodiny zkusila učit, jsem se rozhodla na pár let s výukou přestat, protože mi bylo jasné, že nemůžu být zároveň skvělá máma a skvělá učitelka.
To bylo v roce 2005. Měla jsem další děti, ale pořád jsem plánovala, že se vrátím. Chtěla jsem zůstat doma, dokud děti nepůjdou do školy, a pak znovu nastoupit. Nakonec bylo všechno jinak. Přišly jiné příležitosti, založila jsem si webovou stránku a už se k učení nikdy nevrátila. Stále se mě ale někdo ptá, zda bych to udělala. Na rovinu. Ne. Kromě toho, že bych nemohla dál psát blog, zkoumat trendy v učení a nahrávat podcast, je taky pravda, že už ve svém životě nechci stres a nerovnováhu, která je s učitelstvím spojená. Stresovalo mě to v roce 2005, vůbec si nedokážu představit, co by to se mnou dělalo v roce 2021.
A to je fakt škoda, protože vím, že bych byla skvělá učitelka. Ani tehdy jsem nebyla špatná, ale teď? S tím vším, co vím teď? Byla bych skvělá. A stejně bych do toho nešla. Protože vím, kolik času mimo třídu se od učitelů vyžaduje, kolik zbytečností a naprostých hovadin má každý učitel naloženo nad rámec své výuky. Jsem si 100% jistá, že bych to nezvládla.
Pokud v tom vy pořád ještě jste, balancujete na hraně a chcete s tím vším seknout, věřte, že problém není ve vás.
Problém NENÍ ve vás.
Kde teda je? Proč je tolik učitelů nespokojených? Dala jsem tuhle otázku na twitter a dostala jsem stovky odpovědí. Hlavním problémem je, naprosto nepřekvapivě, nedostatek času.
Je obecně známo, že učitelé nikdy nemají dost času na to, aby dělali svou práci dobře. Táhne se to už po generace. Zhoršilo se to se systémem jednotných přijímacích zkoušek a státních maturit jako jediného měřítka úspěchu. Už před covidem nebyl žádný čas na důkladné plánování, spolupráci, nebo hodnocení studentských prací.
Nyní tento problém akorát dosáhl epických rozměrů.
Děje se to navzdory všemu, co jsme se během pandemie naučili. Když se svět na chvíli zastavil, vedlo to mnoho z nás k reflexi, jak hektický náš život byl. Byli jsme odhodlaní nikdy znovu nenajet zpátky do toho frenetického režimu. Bohužel se zdá, že to podobně necítili všichni.
Hlavně ne ti, kdo řídí školy.
Místo, aby se snažili k věcem přistoupit jinak, mnoho ředitelů se hned rozjelo na plný plyn a jako prioritu si nastavilo dohnat co nejvíc toho, co bylo zmeškáno. Jako by každý mohl prostě učit a učit se dvakrát rychleji. “Jsme pozadu a musíme pracovat extrémně tvrdě, abychom všechno dohonili.”
K tomu všemu se přidávají ještě úplně nové věci: nové technologie, nové ŠVP, nové programy. Tyhle věci můžou být dobré, dokonce skvělé, ale pořád jsou nové, takže zvládnout je vyžaduje čas.
Další extra práce je spojená s novými požadavky v době covidu. Pomáhání studentům dohnat zmeškanou látku, hybridní výuka, karantény, nedostatek personálu, neustálé suplování.
Tohle všechno dohromady vede k psychické deprivaci učitelů. Když nestíháme, má to na nás hrozné následky. Když jedu pozdě a zaseknu se za pomalým autem, nepoznávám se. Když o tom mluvím teď, zní to trapně. Mám rychlejší tep, nadávám na každou prkotinu, nesnáším všechny ostatní na silnici a kleju. Každá další věc, která nejde podle plánu, ze mě dělá nepříčetného šílence. V určitý moment, když se zácpa nerozjede a už je jasné, že nedorazím včas, dostanu se nakonec do katatonického stavu, kdy se odevzdám situaci a jsem pouze otupělá.
To je stav, ve kterém se mnoho učitelů nachází každý den. V trochu umírněné formě. Neběhají po chodbách a nenadávají každému, kdo se jim připlete do cesty, ale chronický nedostatek času v jejich životech znamená, že si nemohou dovolit chybovat. Nemají ten luxus, aby si promysleli, co budou se třídou dělat nebo procházeli studentské práce a přemýšleli, jak zlepšit zadávání instrukcí. Pokud jsou neustále ve stresu, naprostá většina jejich znalostí, zkušeností a intuice přijde vniveč.
Co v současné situaci nepomáhá, i když by se na první pohled mohlo zdát, že ano?
- Povrchní kecy o péči o sebe bez jakýchkoliv strukturálních změn.
Podporovat učitele v tom, aby meditovali, pěstovali mindfulness, dávali si bublinkové koupele, zašli si na mani-pedi… Nic z toho neřeší skutečný problém. Naopak to mnoho učitelů vnímá jako urážející, když jim jejich vedení jedním dechem nabízí zvýhodněné wellness pobyty hrazené z FKSP a druhým dodávají, jaké další požadavky na ně v tomto pololetí budou mít.
- Neupřímné pozvání ke spolupráci.
Pokud se ptáte učitelů na jejich názory, měly by tyto názory také mít nějakou váhu. Pokud už jste se předem rozhodli, jakým způsobem něco změníte, ptát se na názor učitelů, který stejně nevezmete v potaz, je jen plýtvání časem.
- Neočekávaná nebo krátká volna
Pokud jde o náročnou kognitivní práci, volný čas není součtem všech jeho částí. Pět minut tady, sedm tamhle, dalších dvacet po obědě. To není to samé, jako když vědí, že budou mít hodinu času, kdy je nikdo nebude rušit. Ačkoliv je fajn nečekaně skončit poradu o deset minut dříve, nebo si na poslední chvíli spojit třídy, učitelé tento druh volna nevyužijí naplno. Pokud jim dáte k dispozici delší blok, o kterém vědí dopředu, mohou si ho naplánovat a efektivně ho využit.
- Povzbuzování
Pokud řeknete plné sborovně, že všichni dělají skvělou práci, půjde to pravděpodobně jedním uchem dovnitř a druhým ven.
A co tedy může pomoci?
- Méně kratších porad
Existuje tolik způsobů, jak udělat porady efektivnější. Zkrátit je, dělat jich méně, předávat většinu informací učitelům emailem, vyžadovat docházku pouze od učitelů, kterých se probírané téma bezprostředně týká, být nekompromisní, pokud se hovor stočí mimo téma.
- Žádné novinky.
Stále ještě není vhodná doba na přechod z Bakalářů na jiný systém, malování celé školy, nebo nové programy, do kterých se zapojí celá škola. Mnohem účinnější je zaměřit se na stabilitu, kvalitu a budování vztahů a bezpečného prostředí pro všechny. Je v pořádku nějaké dobré nápady prozatím pustit. Pokud ve škole nějaká změna probíhá, zkuste najít způsob, jak učitele prozatím ušetřit její plné implementace. Proberte společně, které věci teď můžete pozastavit. Může to počkat rok. Může to klidně počkat i dva. Není kam spěchat.
- Lepší rozdělení úkolů nad rámec výuky
Proč musí mít učitelé pořád dozor na chodbě? Nebo v jídelně? Suplovat? Mít zodpovědnost za stav třídy po poslední hodině, zodpovědnost za to, jak vypadají šatny, zodpovědnost za přístupová hesla svých žáků…? Učitelé jsou vystudování profesionálové, kteří jsou placeni za svou expertizu. Vysávání jejich energie a času úkoly, které by zvládl každý student peďáku po prvním ročníku, je skandální plýtvání kvalifikovanou pracovní silou.
- Čas ve třídě je nedotknutelný
Snažte se maximálně omezit situace, kdy je učitel při výuce rušen. Komunikujte tyto situace s učiteli předem. Respektujte čas, kdy učí. Hledejte řešení spolu se svými učiteli.
tři učitelky 