Inspirace do hodin – tři učitelky

Jennifer Gonzales z blogu Cult of Pedagogy publikovala na své stránce krátké a jednoduché tipy do hodin, které mohou učitelé hned použít v jakémkoliv předmětu. Postupně bychom je s vámi chtěli všechny sdílet.

Přeloženo, upraveno a kráceno dle Jennifer Gonzales.

Děti nezvládají číst a poslouchat naráz
Nečtěte s dětmi popcornovou metodou
Vyrušte toho, kdo vyrušuje
Neberte si nic osobně
Používejte hudbu během samostatné práce

Děti nezvládají číst a poslouchat naráz

Občas se nám to stane také. Rozdáme pracovní listy, otevřeme si s dětmi učebnici nebo promítneme slide a v ten moment začneme vysvětlovat, co mají děti s textem dělat. Místo abychom jim daly prostor a ticho k tomu, aby se s článkem seznámily samy. Ani my neumíme dělat dvě věci naráz. Proto bychom si měli dávat pozor a chtít po dětech vždy jen jednu činnost.

Co tedy dělat, když chceme, aby si děti něco samy a v klidu přečetly?

Sdělit instrukce předtím, než materiál rozdáme/promítneme.
Pozdě? Můžeme všechny požádat, ať na chvíli přeruší čtení, zvednou oči a věnují nám pozornost.
Je dobré oznámit, že na pročítání teď budou mít děti určité množství času, který strávíme v tichu, aby se na text mohly všichni nerušeně soustředit.
Pokud očekáváme, že se děti budou k textu doptávat, předem je vyzveme, aby si otázky poznamenaly a slíbíme, že po samostatné práci jim dáme prostor.

2. Nečtěte s dětmi popcornovou metodou

Popcornová metoda= praxe, kdy čteme společně stejný text, děti se střídají a každý přečte nahlas kousek (pukají jako popcorn).

Taky jsme tuhle metodu využívaly. Na první pohled se zdá, že s na ní není nic špatného. Všichni společně projdeme stejný obsah, nikdo není napřed, nikdo nezaostává. A navíc jsou všichni potichu. Každý se trochu zapojí a procvičujeme čtení.

Kde je tedy problém?

Metoda znesnadňuje porozumění, jelikož čtení není plynulé.
Nejedná se o vhodný trénink čtenářských dovedností, jelikož děti vystavuje tlaku a pozornosti celé třídy.
S tím souvisí i fakt, že méně zdatní čtenáři mohou celou dobu jen nervózně čekat, kdy na ně vyjde řada.

Jak to udělat jinak? Záleží na tom, co společným čtením sledujeme.

Chceme-li pracovat na čtenářských dovednostech, můžeme vyzkoušet metodu, kdy děti opakují to, co jsme přečetly my. Modelujeme tak, jak má plynulý přednes vypadat.
Chceme-li, aby studenti textu porozuměli, je lepší dát je do skupinek, kde si studenti navzájem čtou vybrané pasáže a rovnou o nich diskutovat, nebo dát dětem čas, aby si text v klidu přečetl každý sám.
Nebo můžeme text prostě přečíst my. Děti jej tím pádem uslyší bez přerušování a lépe mu porozumí.

3. Vyrušte toho, kdo vyrušuje

Jedná se o úplnou drobnost v naší učitelské praxi, která však může přinést kýžený výsledek, aniž by se kolem toho dělal velký povyk. Pokud zaznamenáme, že některý student nepracuje tak, jak by měl, můžeme mu zkusit dát otázku k tématu, které zrovna probíráme. A to takovou otázku, na kterou bude žák znát odpověď. Naším cílem totiž není nachytat ho a ukázat před celou třídou, že nedává pozor. Chceme naopak bez zbytečných prodlev a diskuzí zajisti, aby se dotyčný student opět zapojil do práce.

4. Neberte si nic osobně

Když děti neudělají úkol, když je práce, kterou jsme pro ně připravili, nebaví, když ve třídě usnou… Neznamená to, že problém nebudeme řešit. Jako první reakci na podobnou situaci bychom však měli udělat jeden krok zpět. Podívat se na situaci nezaujatě. Nedovolit emocím, aby převzaly kontrolu nad racionálním uvažováním, které nám pomůže problém s chladnou hlavou efektivně vyřešit.

5. Používejte hudbu během samostatné práce

Ve třídě třiceti dětí je nemožné dosáhnout absolutního ticha. Vrzání, cvakání tužkou, kašlání, zvuky z ulice… Pokud na pozadí pustíme tichou hudbu, budou okolní zvuky méně rušivé a naši žáci se budou moci lépe soustředit na práci.

Pár věcí, které je ještě dobré vzít v úvahu:

I když existují lidé, kteří se dokáží soustředit i u písniček, mnohem lepší je zvolit instrumentální hudbu.
Ideálně takovou, kterou děti neznají.
Bavme se o tom s dětmi. Pokud dostaneme zpětnou vazbu, že tento způsob práce některým dětem nevyhovuje, můžeme jim nabídnout práci se svými sluchátky nebo se špunty do uší.

Zdroje:

Tip 1 Don’t make reading and listening compete.

Tip 2 Stop popcorn reading.

Tip 3 Distract the Distractor.

Tip 4 Don’t take anything personally

Tip 5 Use music to buffer “silent” activities

V sérii o Práci s chybou jsme se zatím podívali na to, proč je chybování důležité, jak překonat strach z chyb. Tentokrát to vezmeme z více praktického hlediska.

Chybami se člověk…….. nevěřím, že někomu mozek sám automaticky nedoplnil … učí. Z toho usuzuji, že to s námi a s vnímáním chyby nebude tak špatné, nebo že základní princip známe alespoň jako tuto stále omílanou mantru. Jak to může vypadat v praxi v hodině, kdy se děti opravdu chybami učí? Společným jmenovatelem všech těchto tipů je, že šetří čas učiteli. Tři z nich navíc po učiteli v podstatě žádnou práci nevyžadují. Vše je na žákovi.

1) Žák v roli učitele

V mých hodinách se často ozývají spontánní výkřiky. “Máš to blbě!” “Nene, takhle to není!” Dle nátury jednotlivých dětí taky: “Blbost!” “Kravina!” a řada by mohla pokračovat i peprnějšími výrazy. V této chvíli bych jako učitelka mohla přerušit hodinu, připomenout naše pravidla, vzít si chvilku na to, abych připomněla, že mluvíme slušně. Tyhle výchovné momenty si ale schovávám pro příležitosti, kdy se děti vůči sobě navzájem chovají zle. V tomhle případě v tom ale čtu něco jiného.

Kdyby se děti dovedly vyjadřovat kulantněji, jistě by ze sebe místo zoufalého výkřiku dostaly něco jako: “Tohle je tak jednoduché, já tomu bez problémů rozumím a ty to pořád nechápeš.” Já to v tom ale slyším a okamžitě využívám potenciál tohoto sdělení:

“Tomáši, běž prosím Lucce tamhle do rohu vysvětlit, proč je to podle tebe blbost.”

“Ondro, vezmi si fixu a pojď na tabuli ukázat, jak to teda je.”

Tohle řešení není jen win-win, ale dokonce win-win-win, těží z něj všechny tři strany:

⇾ Já jako učitelka se dál můžu věnovat třídě.

⇾ Vysvětlující dítě si v roli učitele vyzkouší novou kompetenci a formuluje daný koncept tak, aby ho mohl předat někomu jinému (což každý, kdo učí, ví, je jedna z nejlepších cest, jak se něco naučit)

⇾ A dítě, kterému je vysvětlováno, se nemusí cítit trapně před celou třídou, nemusí znovu poslouchat učitelku a od vrstevníka to prostě bere lépe.

Osobně mám stále v hlavě moment, kdy jsme se při angličtině učili hodiny, já jsem s sebou asi čtrnáct dní tahala metrový model hodin s pohyblivými ručičkami a celkově jsme s tím dost bojovali. V jednu chvíli všichni pracovali na zadaném úkolu, jen Toník koukal z okna a nic nepsal.

“Honzo, vezmi Toníka támhle k hodinám a vysvětli mu ještě jednou, jak to s těmi hodinami funguje.”

To, co se dělo pak, mi vyrazilo dech. Honza s Toníkem strávili u hodin tolik času, že si k nim nakonec přisunuli židli. Honza neúnavně točil ručičkama a pořád dokola vysvětloval, zkoušel Toníka, chvílemi se z něj taky chytal za hlavu. Musím přiznat, že jsem na ně během hodiny úplně zapomněla. Na závěr jsem si jich naštěstí znovu všimla. Honza dělal závěrečné zkoušení a Toník řekl deset časů za sebou správně. Radost v jejich očích, spontánní plácnutí a Toník, kroutíc hlavou: “To je hustý!” To byl jeden z těch momentů, pro které učím. Ten, který mě dokáže nabít i půl roku po tom, co si na to vzpomenu.

2) Žák si opravuje svůj test

Po napsání testu nejprve s dětmi na tabuli stanovíme stupnici, jak daný test obodujeme a oznámkujeme. Vždy mě překvapí, jak jsou při tomhle kroku děti na sebe přísné. Potom si každý vezme svůj test a podle výsledků si ho každý sám opraví. Výsledky mají buď promítnuté, nebo si je společně říkáme, nebo si správné řešení musí najít v učebnici. Vždy mě baví debaty na téma: “Takže tohle mám špatně a mám za to nulu.” Tady to děti občas zkouší usmlouvat, ale společnou konzultací se všemi si pro každý test stanovíme jasná kritéria.

Někoho možná napadne, že je to skvělá příležitost, aby děti podváděly. Já tuto zkušenost nemám. Aby odolaly pokušení, mají za úkol vzít si na opravování jinak barevnou tužku, což většinou dělají s radostí, protože příležitostí psát tou skvělou růžovou jinak moc nemají.

Pozitivní efekty této strategie jsou mnohé – snížení množství času stráveného nad opravami je jen jeden z nich. Děti navíc dostávají okamžitou zpětnou vazbu na svou práci, dokud si ještě pamatují, že nad ní přemýšleli, a jak nad ní přemýšleli. To, že si svoje chyby najdou a opraví samy, navíc vede k lepšímu zapamatování. A to celé dohormady je jednoduchá cesta k formativnímu hodnocení.

3) Žák hledá chybu v cizí práci

To, že dítě najde chybu je pro mě vždy známkou hlubšího porozumění dané látce. Jedná se o úkol vyšší kognitivní náročnosti a posouváme se s ním vzhůru po Bloomově taxonomii. Jedna věc je, když žáci dokáží bezchybně vyplnit cvičení, odpovědět na otázku nebo napsat text. Druhým stupněm ale je umět říct, že je něco špatně, a dalším stupněm pak také umět říct, proč je to špatně.

Často tedy zadávám dětem cvičení typu “Najdi chybu,” na které navážu metodou Think-Pair-Share, aby si navzájem vysvětlovaly, jak o tématu přemýšlí. Využívám také možnosti, aby si děti opravovaly své práce navzájem.

Je nutné dodat, že práce s chybou je pro děti kompetence jako každá jiná, zvláště, pokud si děti opravují práce navzájem, musíme se samozřejmě nejprve naučit “kulturu” takového opravování.

4) Učitel chybuje a nedělá si z toho hlavu

Často se spletu. Mám toho hodně, hlavou mi víří spoustu věcí a dělám chyby. Obvykle, když mluvím a zároveň u toho píšu na tabuli, na což děti moc rády upozorňují. Vždy jim za to poděkuji, zeptám se, kde přesně je chyba a jak si to mám opravit – další příležitost k učení.

Během distanční výuky jsem dětem natáčela krátká videa, kde jsem vysvětlovala novou látku. Když jsem se na video znovu podívala, všimla jsem si, že jsem udělala chybu. Instinktivně jsem okamžitě chtěla celé video přetočit znovu, nakonec jsem ale šla s kůží na trh, hlavně teda proto, že jsem byla líná to celé natáčet znovu nebo nějak stříhat. Pro děti to byl další moment, jak se učit.

Ukázka z pracovního listu pro pátou třídu.

5) Učitel nedělá práci za děti

“Ve třetí větě má být does ne do.” “Tady u pětky jsi nepřidal -s ke slovesu.” “Son se píše s o, ne s u.” Všechny tyhle věty jsou promarněný potenciál k dalšímu učení. Často pracujeme v pracovním sešitě. Každé dítě pracuje svým tempem, když mají hotovo, přinesou mi práci ukázat. Pokud tam mají chybu, pouze jim to řeknu, často jim řeknu, kolik chyb tam je. Víc ale neprozdradím. Děti se automaticky vrátí na místo, vezmou si třeba k ruce učebnici a chyby si samy najdou a opraví.

To samé dělám při testu. Děti mi test odevzdají, já ho rychle projdu a cvičení, kde mají chybu, zakroužkuji. Děti si vezmou test zpátky a do konce hodiny mají šanci si chyby najít a opravit. Tuto možnost dostávají pouze jednou, druhé odevzdání je už definitivní.

Všech těchto pět strategií lze v využívat téměř v každé hodině, nemusí na ně být žádná příprava, většina z nich má na děti vyšší kognitivní nároky, a to je přesně to, o co se ve svých hodinách snažím. Jak pracujete s chybou v hodině vy?