Categories
Do hloubky

Proč používáme vybavování z paměti

S technikou vybavování z paměti jsme se seznámili v překladu článku od Jennifer Gonzales. Nyní se podíváme na to, jak o metodě přemýšlíme my, proč jí používáme, a co na to děti.

Představte si, že navlékáte korálky, a protože nemáte na konci provázku uzel, všechny se vám ze šňůrky sypou na zem. Uděláte malý uzlíček, a pro korálky už je těžší ze šňůrky spadnout. I tak ale stále ještě mohou přes uzlík projít. Čím je uzlík větší, tím pevněji korálky drží, až už máte jistotu, že se vám nikam nerozkutálí. Úplně stejně to funguje s věcmi, které někde slyšíme, vidíme, nebo nás je někdo učí. Pokud si je v mozku neupevníme, rozutečou se, zmizí, a jsou nám k ničemu.

Analogii jsem si vypůjčila z knihy Nauč se to, která nedávno vyšla v českém překladu. Přijde mi velmi trefná. Nákupní seznam, který si nenapíšu, a pak v obchodě marně vzpomínám na tři položky, pro které jsme šla. Slovíčka, která jsem si zapsala do sešitu a při testu si maximálně vybavím, že dané slovo začínalo na “a”, nebo že ho mám podtržené zeleně. To jsou všechno korálky, které se kvůli nedostatečně pevnému uzlíku rozutekly.

Zapomínání k učení patří. Stejně tak by nedílnou součástí učení mělo být i vybavování z paměti (anglicky retrieval practice). Přemýšlení nad informacemi, které jsem kdysi věděla, ale teď si na ně nemohu vzpomenout. Pokud je s tímto přemýšlením spojená nějaká námaha, pravděpodobnost, že vám daná informace zůstane v hlavě déle, je větší (zpevňujete tím totiž váš uzlík).

Představte si, že sedíte s kamarády v hospodě a bavíte se o tom, kdo je na dvoutisícikorunové bankovce. Nemůžete se shodnout. Jeden z vás může okamžitě vytáhnout telefon a správnou odpověď najít. Takový postup ale není spojen s žádnými obtížemi a je velmi pravděpodobné, že za čtrnáct dní můžete vést úplně stejnou debatu. Druhou možností je, že se o tomto tématu budete chvíli bavit. Vybavíte si jednotlivé české bankovky, zapřemýšlíte, kdo je na nich. Zmíníte jména všech osobností, u kterých víte, že na nějakých bankovkách jsou, a snažíte se je přiřadit k jejich hodnotám. Na konci debaty telefon stejně někdo vytáhne a odpověď ověří. V této chvíli jste se ale tématem museli zabývat předtím, než vám někdo správnou odpověď sdělil. Vytvořili jste si k tématu nějaký vztah, zasadili ho do kontextu, veškeré obtíže s vybavováním spojené vedly k tomu, že na nějakou dobu teď Emu Destinnovou nezapomenete. 

Zpět z hospody do třídy. Protože jsem se o fenoménu vybavování, někdy taky nazývaném lovení z paměti, poprvé dočetla v anglické knize Powerful Teaching, zvykla jsem si používat anglický termín – retrieval. Retrieval je jakákoliv situace, kdy žáci musí zapřemýšlet nad tím, co se učili dřív. A slovem dřív, se mohou myslet různé časové úseky – na začátku hodiny, minulý týden, v předchozí lekci, na začátku školního roku, loni.

Ve své praxi používám retrieval z několika důvodů:

  • S každým dalším vybavením s dětmi zpevňujeme uzlík, který se jim tvoří v hlavě. Většina mých žáků nemá velký problém s tím, použít slovíčka, která jsme se učili před půl rokem. 
  • Udržuju děti ve střehu. Moje děti vědí, že se jich kdykoliv můžu zeptat na něco, co jsme se učili v září, a nepřijde jim to divné. 
  • Dětem (a vlastně i sobě) zvědomuji, co všechno jsme se už naučili. Moji žáci nevnímají angličtinu jako cestu od kapitoly ke kapitole, kdy jakmile probereme lekci 5, už se k dané gramatice a slovní zásobě nikdy nevrátíme. K obojímu se vracíme pořád.
  • Šetří mi to čas na přípravy. Používám pár osvědčených retrieval technik, které zařazuji do každé své hodiny. Někdy se jedná o aktivitu na dvě minuty, někdy s ní klidně můžeme strávit celou hodinu. Podrobně o těchto aktivitách v následujícím článku. 

Vždy, když začnu učit novou třídu, vysvětlíme si pojem retrieval na jedné z prvních hodin. Sdělím dětem, že nás nějaká forma vybavování bude provázet každou hodinou a vysvětlím, proč je to důležité. Děti si na to rychle zvyknout a dokáží přínosy ocenit.

Výběr ze zpětných vazeb z páté třídy:

“Na hodinách mi vyhovuje retrieval. Že se pořád vracíme k tomu starému a paní učitelka nám nedovolí zapomínat.”

“Líbí se mi retrieval, že ho děláme každou hodinu a pak si pamatuju slovíčka.”

Pokud chcete vybavování z paměti do svých hodin také zařadit, máme pro vás průvodce, kde najdete inspiraci na aktivity, které můžete začít hned používat.

Advertisement
Categories
Do hloubky

Proč jsou chyby pro učení nezbytné?

Už před rozhodnutím stát se učitelkou jsem měla jasno v tom, že chyba patří k učení. O tom, že chyby prospívají našemu mozku a podporují učení, mluví přední kapacity nejen ze školství a dokládají to i výstupy respektovaných výzkumů (*pro přehlednost textu jsou zdroje uvedeny na konci textu).

Časem mi ale došlo, že v českém veřejném prostoru možná chybí jasně vyřčené důvody, proč je dobré chyby dělat, a především, jak s chybami pracovat. Jak jinak si vysvětlit rozruch, který vzbudila nástěnka učitelky Denisy Machoňové Tiché, která pro děti chybu připodobňuje ke kamarádce, a kterou na sítích během několika dnů sdílely tisíce lidí?

“Ale chirurg přece nemůže dělat chyby!”

Jsem alergická na argumenty o tom, že nelze děti a žáky ve školách podporovat ve vnímání, že chyba je v pořádku, protože v životě a povolání není možné chybovat. Často se v takových chvílích argumentuje povoláním lékaře nebo ředitelem jaderné elektrárny, která v nás vzbuzují respekt. Podobná tvrzení nedávají smysl ze tří důvodů:

Za prvé, pokud se bavíme o kontextu základního školství, je řeč o dětech ve věku zhruba 6 až 15 let, které mají do řízení elektrárny nebo operace mozku dost daleko. Na základní škole by si naopak měli osvojit strategie efektivního učení a vhodných “přístupů” k životu, kam patří i konstruktivní práce s chybou. 

Za druhé, podobné argumenty jen posilují stigmatizaci chybování a tváří se, jako kdyby dospělí a profesionálové nechybovali. Ale chyby děláme všichni, jen nám nemusí být příjemné o nich veřejně mluvit. Chybují špičkoví neurochirurgové, hasiči, zakladatelé firem i manažeři, rodiče, politici, grafici, učitelé, i ti slovutní vedoucí jaderných elektráren. Prostě všichni.

Za třetí, tvrdit, že někde chyby dělat nelze, vytváří pocit, že pokud chyba nastane, je to něco špatného. Jde o tabu, o něco, co v práci, ve škole nebo doma nemá své místo. Místo toho, abychom se soustředili, jak chybu napravit a poučit se z ní (což je při práci s chybou zcela klíčové), často cennou kreativní kapacitu spálíme na tom, že se chybu snažíme zamaskovat nebo ututlat. Což není nic jiného než nekonstruktivní a škodlivý návyk, který nám ani dětem nijak neslouží. To, co je škodlivé, není chyba, ale náš postoj k ní. 

Pojďme si pro jednou ujasnit, proč jsou chyby ve škole žádoucí

  1. Mozek je díky chybám aktivnější 

Vědci z prestižní Caltech univerzity na základě magnetické rezonance mozku dokázali, že když chybujeme, spouští se v mozku okamžitá vlna mozkové produktivity. Nemusíme si ani uvědomit, že jsme chybu udělali a mozek už pracuje. Díky zvýšené aktivitě mozek informace kóduje hlouběji. To vede k většímu zapamatování, ke kterému by nedošlo, když bychom měli všechno správně. 

  1. Mozek potřebuje věci opakovat

Neurovědec Daniel Willingham v knize Why Don’t Students Like School?  říká, že aby se děti a studenti mohli zlepšit v nějaké složitější činnosti (ať jde o počítání rovnic nebo naučení anglických slovíček), potřebují danou činnost opakovat. Pokud však penalizujeme za chyby, klesá u dětí chuť danou věc trénovat a jejich studijní pokrok stagnuje. Pokud odmítáme chybu jako něco nepatřičného, zamezujeme tím mozku, aby fungoval, jak potřebuje.

  1. Práce s chybou jako kompetence do života

Domnívám se, že dochází k nepochopení toho, proč by mělo být dětem umožněno ve škole bezpečně dělat chyby a “selhávat”. Kromě popsaných blahodárných efektů na fungování mozku a učení jde také o budování kompetence “práce s chybou”. K chybám bude docházet, ať se nám to líbí, nebo ne. Přijmout chyby na milost ve škole nemá vést k výchově nezodpovědných diletantů, právě naopak. Cílem je, aby si děti v bezpečném a nízkorizikovém prostředí vyzkoušely, jak na chyby reagovat a pracovat s nimi. Budou se v životě při chybování hroutit a všechno tutlat? Nebo se k chybě postaví proaktivně, poučí se, a posunou se dál? Ukazuje se, že právě přístup k chybě je to, co odděluje úspěšné od neúspěšných.  

Všechno tohle vím, ale…

Teď už víme, že chyba k učení a životu patří. V příštím díle se podíváme na to, jak chybování, ať už své vlastní nebo dětí, může prožívat učitel ve třídě a co s tím lze dělat. Protože fakt, že známe vědecké argumenty a máme vlastní názor ještě neznamená, že nám v tom bude dobře. Co tedy s autentickým prožíváním a strachu z chyb u učitelů? Dočtete se v článku Jsem učitelka a bojím se dělat chyby. A pokud hledáte inspiraci, jak chyby v hodině vytěžit na maximum, doporučujeme článek 5 praktických tipů, jak v hodinách s chybou pracovat

Zdroje:

The Many Errors in Thinking About Mistakes (New York Times)

Why We Should Embrace Mistakes in School (UC Berkeley, the Greater Good Science Center)

Magnetická rezonance mozku a chyby (Cell.com) 

Why Don’t Students Like School? (Daniel Willingham)

Úspěšní nechybují méně, jen lépe s chybou pracují, ukazuje průzkum. Mnoho českých učitelů se ale chyb bojí (Eduzín)